Když byla dne 3. září 1963 slavnostně otevřena novotou zářící budova Gymnázia Nad Štolou, nemohli si studenti, učitelé a slavnostní hosté nevšimnout, že pravé křídlo budovy není ještě zcela dokončeno. Na vnější stěně budovy, v prostoru u vedlejšího vchodu do kuchyně, byly dvě poměrně velké plochy, které nebyly pokryty dlaždičkami, ale jen hrubou omítkou. Zvědavcům, kteří se ptali po příčině, se dostalo vysvětlení, že zde bude později umístěna blíže neurčená plastika.
Na její instalaci se však muselo čekat ještě skoro celý rok. Těžká reliéfní plastika byla nakonec instalována pomocí autojeřábu a mnozí lidé, kteří si uvědomovali její tíhu, se pak ještě dlouhou dobu báli kolem ní chodit, aby na ně nespadla. Po slavnostním odhalení plastiky v r. 1964 se o ní hodně diskutovalo, poněvadž někteří učitelé i značná část veřejnosti ji považovali za nesrozumitelnou, nehezkou a nevhodnou. Dnes si na ni lidé již zvykli a proudy studentů, učitelů i návštěvníků školy chodí denně kolem ní snad až příliš lhostejně a nevšímavě.
Autor této plastiky Valerián Karoušek a jeho dílo si však naši pozornost rozhodně zaslouží. Karoušek se narodil 31. 1. 1929 v Turnově, kde o několik let později také studoval na Odborné škole šperkařské. V letech 1945-46 studoval na Odborné uměleckoprůmyslové škole v Jablonci a v letech 1947-53 na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Jana Laudy. Ve válečných 40. letech se učil strojním zámečníkem v automobilce v Mladé Boleslavi. Od svých jedenácti let se aktivně věnoval horolezectví.
U profesora Laudy získal Karoušek bezpečnou znalost řemesla, tradiční akademické metody mu však nevyhovovaly. Od konce 50. let se svými polychromovanými sochami z pálené hlíny hlásil k odkazu O. Gutfreunda a později i k odkazu sochařství starého Mexika. V průběhu 60. let se zabýval převážně abstraktními objekty, které zhotovoval z různých materiálů (železných plechů, svařovaných drátů, sádry, skla, laminátů apod.). Hlavní materiál, který Karouška přímo fascinoval a souvisel i s jeho horolezeckou zálibou, byl však neopracovaný kámen. Karoušek přitom nevytvářel sochy z kamene, ale používal přírodní neopracovaný kámen jako výtvarný prvek, který vsazoval do svých nekonvenčních soch a objektů.
Karouškův reliéf pro Gymnázium Nad Štolou je realizován na dvou nestejně velkých betonových deskách vystupujících ze zdi. Na větší desce, situované do ulice Nad Štolou, je v reliéfu znázorněna matka, která svým gestem (nataženou rukou směřující ke vstupu do školy) ukazuje své dceři cestu ke vzdělání. Na spodní straně této desky je v pravém rohu uvedeno Karouškovo jméno a rok 1964, kdy byla plastika dokončena. Na menší desce, obrácené do prostoru před hlavním vchodem do budovy, je abstraktně pojatý reliéf s podlouhlými vertikálně umístěnými krystalickými tvary, které poněkud přesahují formát základní desky. Reliéf lze chápat jako symbol vědy a umění, ke kterým směřuje školské vzdělání. V jeho centruje umístěn krásný neopracovaný kámen působící jako vzácný drahokam zasazený do šperkařské práce (připomeňme v této souvislosti Karouškovo šperkařské vzdělání). Umístěním tohoto kamene do centra své abstraktní kompozice vzdal Karoušek hold přírodnímu materiálu, který ho v celém jeho díle fascinoval. Ostré neopracované kameny a vodou vyhlazené říční oblázky byly spolu s pohledovým betonem využity také v hlavní části reliéfu obrácené do ulice Nad Štolou. Reliéf byl již ve své době velmi odvážný, a proto se nelze divit, že částí veřejnosti zůstává dodnes nedoceněn a nepochopen.
Velmi zdařilé je také architektonické řešení Karouškova reliéfu. Budova Gymnázia Nad Štolou se nachází na architektonicky citlivém místě, neboť spolu s budovou Ministerstva vnitra uzavírá východní stranu Letenské pláně. Při pohledu z ulice Nad Štolou se budova gymnázia dostává do souvislosti nejen s budovou ministerstva, ale také s budovami Technického a Zemědělského muzea. Vyřešení těchto vztahů působilo v minulosti ještě příznivěji než dnes, neboť mezi budovami gymnázia a ministerstva byla zelená travnatá plocha, která obě hudovy oddělovala a umožňovala volnější pohled na severní část gymnázia. V současné době je tato plocha již zastavěna velkou a architektonicky ne zcela příznivě působící přístavbou Ministerstva vnitra.
Budova gymnázia, kterou projektoval architekt Karel Poličenský, má jednoduchý tvar písmene L. Povrch budovy však nepůsobí jednotvárně, neboť je oživen sítí vystupujících vertikál a horizontál, odlišnou velikostí oken u kratšího severního křídla budovy a střídáním modrých a bílých pruhů dlaždiček. Jednoduchý tvar budovy je zvýrazněn jen mohutněji pojatým vstupním vchodem spojeným s vysunutým schodištěm. A je to právě Karouškova plastika, která svou velkou hmotou, umocněnou velkými rozměry, vystupující betonovou deskou a neodlehčeným povrchem pokrytým betonem a kamením budovu vyvažuje, oživuje a dodává jí rytmus. Je to patrné zejména při pohledu na budovu směrem od Technického muzea. Pamětníci, kteří pamatují budovu v prvním roce její existence, dodnes vzpomínají, jak velký architektonický přínos Karouškova plastika znamenala.
Karouškovo celoživotní dílo obsahuje jak volné sochy, tak architektonické realizace. Z jeho volných soch uveďme alespoň laminátovou sochu Kladivář, za kterou získal v r. 1963 čestné uznání na třetím Biennale de Paris, a tři metry vysokou abstraktní plastiku ze železa a kamene, kterou nazval Totem civilizace. Mezi jeho architektonické realizace v Praze patří reliéf pro průčelí kulturního domu v Praze ve Strašnicích, reliéf ve vstupní hale na letišti Praha Ruzyně a plastika Pocta Palachovi, umístěná před poliklinikou na sídlišti Pankrác. V zápalu tvůrčí práce však Karoušek nemohl tušit, že se jeho dílo již brzy tragicky uzavře.
V květnu v r. 1970 se zúčastnil československé horolezecké expedice Peru 1970, jejímž hlavním cílem byl výstup na horu Huascarán vysokou 6768 m. Expedici provázely problémy již od samého začátku. Z celkového nákladu 65 beden, které výprava potřebovala k svému zabezpečení, bylo odcizeno přibližně 400 kg oblečení a potravin. Výprava založila předsunutý tábor pod jižní stěnou Huascaránu, avšak při zpáteční cestě do základního tábora spadl do vodopádu do hloubky asi 30 m nejlepší horolezec výpravy Ivan Bortel. Byl na místě mrtev. Ivan Bortel byl pochován pod Huascaránem a Karoušek postavil nad jeho hrobem mohylu z kamení opatřenou jednoduchým křížem. Bylo to jeho poslední sochařské dílo. Dne 31. května 1970 zastihlo výpravu ničivé zemětřesení o magnitudě 7,8, při kterém se v délce 2 km odtrhla 70-80 m silná vrstva sněhu, která rychlostí 100 km/h přelétla vzdálenost až 18 km a smetla dvě města, v nichž zahynulo více než 20 000 lidí. Lavina postupující ze severního vrcholu Huascaránu zavalila také základní tábor československé expedice vrstvou kamení a ledu vysokou více než 10 m. Všech 15 členů expedice namístě zahynulo. Valerián Karoušek zemřel mlád 41 roků. Co všechno by dokázal, kdyby mu osud dopřál více času k uplatnění jeho talentu?
RNDr. Karel Bartuška
(převzato z Jubilejního almanachu k 40. výročí školy)