Ukázky přijímacích testů
Aktuálně
Anketa
Čtete pravidelně studentské noviny GNŠ Štolní listy?
 |
 |
UKÁZKY KOREKTUR Z ČESKÉHO JAZYKA
(čtyřleté studium)
I.
Jediný kdo zústával venku byl asi patnáctiletý chlapec, který nehybně ležel na zádech v květinovém záhonku před domem číslo čtyři. Byl to hubený černovlasý mladík s brýlemi, který působil oním kostnatým a poněkud nezdravím dojmem někoho, kdo za krátkou dobu hodně rychle vyrostl. Džínsi měl poněkud potrhané a ušpiněné, tričko vytahané a vyrudlé a podrášky tenisek se mu odlepovali od svršku. V sousedech Harry Potter svým vzhledem žádné sympatie nevzbuzoval – byli to vesměs lidé, podle jejiž názoru měl být ošuntělý zevnějšek trestný ze zákona, toho večera však byl Harry schovaný za velkým keřem hortenzií, který ho skrýval před zraky kolemjdoucích. Popravdě řečeno mohl být odhalen jedině v případě, že by strýc Vernon nebo teta Petunie vystrčily hlavu z okna obývacího pokoje a podívali se přímo dolu na záhonek pod sebou.
Celkem vzato byl Harry přesvěčen, že si svůj úkryt vybral velice dobře. Ležet na zemi stvrdlé vedrem nebylo sice nejpohodlnější, na druhé straně na něj nikdo zlostně nezahlížel, neskřípal zuby tak hlasitě, že by nebylo slyšet zprávy a nebombardoval ho jedovatými otázkami, jak se stávalo pokaždé, když se pokusil usadit v obývacím pokoji a dívat se na televizi s tetou a strýcem.
Téměř jakoby jeho myšlenky propluly otevřeným oknem dovnitř, ozval se náhle hlas Vernona Dursleyho Harryho strýce: „Jsem vážně rád, že se tu ten kluk nesnaží zaclánět. Kde vůbec je?“
II.
Dveře se otevřeli, nebylo však vidět kdo je otvírá. Pipin nahlédl do veliké síně. Byla osvětlena hlubokýmy okny v širokých bočních lodích za řadami vysokých sloupů podpírajících strop. Černé mramorové pylíře se zvedaly k velikým hlavicím zdobeným mnoha podivnými podobami zvířat a listů, daleko vysoko ve stínu se mdlím zlatem leskly široké klenby vykládanné plynulými mnohobarevnými ornamenty. V dlouhé důstojné síni nebylo vidět žádné závjesy, nic z látky nebo ze dřeva; mezi sloupy však stála mlčenlivá družina soch tesaných ze studeného kamenne.
Náhle si Pipin vybavyl opracované skály Argonauthu a padla na něj bázeň, když hleděl uličkou dávno zemřelích králů. Na druhém konci na podstavci o mnoha stupních stál vysoký trůn pod mramorovým baldachýnem ve tvaru korunované přilby; za ním byla ve stěně vytesána podoba kvetoucího stromu vykládaná drahokami. Trůn však byl prázdný. Na nejnišším schodě podstavce, který byl široký a hluboký bylo kamené křeslo, černé a bez ozdob, na něm seděl stařec hledící si do klína. V ruce měl bílou húlku se zlatou hlavicí. Nevzhlédl. Důstojně kráčeli po dlouhé podlaze k němu, až stanuli tři kroky od jeho stolce. Tehdy Gandalf promluvil.
„Buď zdráv, Pane a správce Minas Tirith, Denethore, synu Ecthelionův! Přišel jsem v tuto temnou hodinu s radami a s novinami.“
III.
Nad hrází byla hluboká vodní nádrž, nyní ovšem zmněněná v hladkou plochu tmavo zeleného ledu. A hluboko pod hrází byl další led, neboť tady voda stuhla v jediném okamžiku se všemi svýmy vlnami, peřejemi a výry. Všude tam, kde voda přetékala přez hráz nebo protékala skrze ni, zářili nyní vodopády rampouchů, jakoby byla celá hráz ověnčena listy a květinami z nejčisčího cukru. Uprostřed hráze, zčásti nalepený na jejím vrcholu, stál legrační malý domeček tvarem podobný včelímu úlu. Dírou ve střeše z něj stoupal kouř, takže kdo ho viděl - zvláště byl-li pořádně vyhladovělý - si okamžitě vzpoměl na vaření a dostal hlad ještě větčí. „Tak jsme na místě“, povídá pan Bobr, „a vypadá to, že nás paní Bobrová už čeká.“ Po zamrzlé nádrži došli k díře, kterou pan Bobr každý den znovu prosekával. Pan Bobr se tiše posadil na kraj díry, pozorně se díval dolů, pak najednou hrábl packou do vody, a než by jste řekli švec vitáhl nádherného pstruha.
(Letopisy Narnie)
IV.
Vymýrající vládce
Zatímco v evropských a afrických kulturách má vísostné postavení krále zvířat lev v Asii je ztělesněním síli, pánem džungle, a vůbec všeho živého tygr.Velký vládce, kníže pralesa, car tajgy – tak zní některé s titulů, kterými Asiaté obdařily největší kočkovitou šelmu světa. V celé řadě místních kultur, zejména na Sibiři a na severovýchodě Číny, byl tygr uctívaný jako božstvo.
Je však smutnou skutečností, že asi nejkrásnější z šelem stojí dnes na pokraji záhubi. Podle odhadů žije v současnosti na celé Zeměkouli jen přibližně sedmtisíc těchto masožravců. Kdysi se tygři vyskytovali na většině Asijského kontinentu, od sibiřské tajgy až po džungle indonésie a vyprahlé končiny Turecka. Kaspický tygr však vyhynul před deseti lety, stejně jako šelmi na Bali a Jávě. Amurský tygr sotva přežívá a na Sumatře zůstalo těchto šelem méně, než pětset. Předpokládá se, že tygři vymizeli i z území Číny.
V.
Kantorek byl náš třídní profesor přísný mužík v šedivém saku s dlouhýma šosy. Tvář připomínala hraboše.
V hodinách tělocviku do nás hučel tak dlouho, až naše třída odpochodovala pod jeho velením, jako jeden muž na Okresní velitelství a hlásila se dobro volně. Ještě ho vidím před sebou. Dívá se na nás, oči za brejlemi se mu blízkají a dojatým hlasem se nás ptá: „Půjdete přece se mnou kamarádi“?
Vychovatelé kantorkova druhu nosívají své city v kapsičce u vesty, pěkně po ruce, však je taky vyndávají podle rozvrhu hodin. Ale tím jsme si tenkrát ještě hlavu nelámaly.
Pravda, jeden z nás váhal a příliš se mu nechtělo. To byl Behm Josef tlustý dobromyslný chlapec. Nakonec se však dal přemluvit. Také by se jinak byl znemožnil. Snad i někteří další smíšleli stejně jako on, ale bylo prakticky nemožné, aby se někdo od party trhl, neboť tenkrát dokonce ani rodiče nechodili daleko pro slovo „zbabělec“. Vysvětluje se to tím, že tihle lidé neměli ponětí o tom, co se bude dít.
Jako naschvál byl Behm jeden z prvních, kteří padli.
VI.
Milý vnuku!
Až budeš jednou tak stár jako já poznáš že Ti celkem málo záleží na tom, co si o tobě myslí lidé, příbuzní nevyjímajíc. A přece jaksi těžko snáším pomišlení, že se patrně domníváš, že jsem se opravdu zbláznil. Cítím, že Ti musím vysvětlit, proč jsem se v posledních dnech, které jsi zde ztrávil choval tak, že v Tobě ta doměnka mohla vzniknout. Vyložím Ti to a pokus se my naslouchat tak pozorně jako kdysi když jsem Ti vykládal pohádky. Mimochodem řečeno, dělával jsem to tak špatně, že jsi se nakonec domníval, že červená karkulka byla princezna zakletá do vlka v perníkové chaloupce. Ale to už si asi nepamatuješ a tak přikročme k věci.
Je mi líto, že nemohu začít jinak než tím, že se rozhovořím o Tvé tetě a mé snaše Kateřině. Nevím, jestli jsi si někdy uvědomil, co pro tu naší příbuznou znamenají peníze. Kdyby to nebylo tak příkré řekl bych, že je pro ně schopna všeho. Rozhodně ji však neublížím, když řeknu, že je pro ně schopna větčiny skutků, jenž by slušný člověk odmítl vykonat.
A na závěr mám k Tobě prozbu. Chtěl bych, abys mě postoupil svého sluhu Saturnina. V bláznivých nápadech toho chlapíka je kus poezie a jeho humor je blíský mému srdci. Jeho fantazie a podivuhodné myšlenkové přemety dovedou udělat detektivku z jízdního řádu a člověk cítí, že nemusil tak zestárnout, kdyby si nezapomněl hrát.
Tvůj obdivuhodný sluha je ochoten zústat v mém domě, nebudeš-li mít námitek. A já doufám, že nebudeš.
Tvůj starý dědek
VII.
Zdenička se časně ráno vykoupala v řece. Potom na levé straně si upletla cop, a na pravé straně rozpustila vlasy. Oblékla si nejlepší košili a přez ni šaty z potrhané rybářské sítě. Na jednu nohu si obula střevíček a druhou nechala bosou.
Pentličkou ovázala krabičku s vrabcem dala si popřát šťastnou cestu a vyjela za králem na koloběžce. Bosou nohou se vezla, obutou otstrkovala. Než dojela k zámku, měla za sebou průvod zevlounů.
Stráže ji nechtěli pustit do zámku, ale Zdenička se s nimi nebavila, mocně se otstrčila a ujížděla pořád pryč, ze sálu do sálu a zabrzdila až před králem. „Zde mně máte, pane králi,“ oslovila ho. „Ustrojená-neustrojená, přijela-nepřijela, učesaná-neučesaná, obutá-neobutá, přišla-nepřišla jsem vás navštívit. Zde, prosím, přijměte ode mne dar-nedar.“ A podala mu škatulku.
Král vzal škatulku, rozvázal parádní mašličku, otevřel víčko a frrr! vrabec ulít. Král se usmál a začal si Zdeničku podrobně prohlížet. Oči mu jezdili po její postavě, ale neustále se vraceli na důlek, který se Zdeničce dělal na levé tváři, když se usmívala. Pstruch v horské peřeji, pomyslil si. A protože, jak jsem již uvedl, byl to král mladý, svobodný a venkoncem rozumný člověk, neotálel, nýbrš dal zapřáhnout do zlatého kočáru a vezl Zdeničku domů. Vezl jí velikou oklikou, takže než přijeli do rybárny, byla noc a tykali si. Vzbudily rodiče a král požádal o ruku jejich dcery.
Po svatební hostině, která trvala tři dny, jakmile byli samy, král řekl Zdeničce: „Vzal jsem si tě, protože jsi chytrá a heská. Aby nám naše láska a naše kamarádství dlouho vydrželi, aby nic nestálo v cestě našemu štěstí, slib mi, že se mi nikdy nebudeš plést do vladařských záležitostí. Nikdy, slibuješ?“
VIII.
Brom mu vysvětlil, jak se draci páří, a jak se líhnou mláďata. „Víš “řekl, „když drak snese vejce mládě uvnitř je připravené se vylýhnout. Ale čeká, někdy celé roky, na ty správné podmínky. Když draci žili divoce tyto okolnosti obvykle souviseli z dostupností potravy. Jenže když se spojili s elfi, určité množství vajec, obvykle ne víc, než jedno či dvě ročně, dávali draci Jezdcům. Tato vejce, nebo spíž mláďata uvnitř, se nevyklubala dřív, dokud se do jejich blískosti nedostala osoba před určená k tomu, aby se stala jejich Jezdcem. Ale jak to vycítila – to nikdo neví. Lidé stávaly ve frontách, aby se mohly vejce dotknout a doufali, že si někoho z nich vybere.“
„Chceš říct, že se mi Safira nemusela vylíhnout?“ zeptal se Eragon. „To je celkem možné kdyby ses jí nelíbil.“
Cítil se poctěn, že si ze všech lidí v Alagaesii vybrala zrovna jeho. Zajímalo by ho, jak dlouho čekala a zachvěl se při pomyšlení, že by se léta tísnil ve vejci, obklopený tmou.
Brom pokračoval ve svém výkladu. Vysvětlil mu, co a kdy draci jedí. Dospělý usedlý drak se bez jídla obejde měsíce, ale v období páření musejí jíst každý týden. Některé rostliny léčí jejich nemoci, kdešto jiné jim škodí. A existují rozmanité spůsoby, jak pečovat o jejich drápy a čistit jim šupiny.
(Christopher Paulini, Eragon)
IX.
Jednoho odpoledne čekal v černém lese veliký vlk na malé děvčátko až tudy půjde z košíkem jídla za babičkou. Konečně tu zkutečně takové malé děvčátko šlo, a neslo košíček s jídlem. „Ten košík, neseš babičce“? zeptal se vlk. Děvčátko přisvěčilo, že ano, prý nese. A vlk se pak ještě zeptal, kde babička bydlí, a když mu to děvčátko povědělo, zmizel v lese.
Děvčátko došlo k babičině chýšce, otevřelo dveře a zpatřilo, že v posteli leží někdo s čepcem na hlavě a v noční košily. Nepřiblížilo se ani na pět a dvacet stop k posteli, a už vydělo, že to není babička, ale vlk, neboť ani v čepci se nepodobá vlk o nic víc vaší babičce než lef filmové společnosti Metro Goldwyn prezidentu Václavu klausovi. A tak to malé děvčátko ruče vitáhlo s košíku automatickou pistoli a vlka odbouchlo.
Naučení: Dnes už tak snadno malá děvčátka nenapálíš, jako to šlo kdysi.
(podle Jamese Thurbera)