Ukázky přijímacích testů
Aktuálně
Anketa
Čtete pravidelně studentské noviny GNŠ Štolní listy?
 |
 |
UKÁZKY KOREKTUR Z ČESKÉHO JAZYKA
(osmileté studium)
I.
Ševcův čuník už také mluví
Babička měla kocourka ráda, protože byl zdvořilí a poslušný. Kdyš Pepík nebyl někdy doma a babička potřebovala přinést z půdy cibuly, sušené hrušky nebo švestky, poslala si pro to Mikeše a on to přinesl správně. A posílala tam raději Mikeše nežli Pepíka, protože on takové věci nejedl, a Pepík přece někdy nějakou tu sušenou švesku umlsal. Tak byla babička s Mikešem dost spokojena a někdy ho i pohladila, když jí na starém pysklavém mlínku mlel kávu a přitom spíval:
„Skákal pes přes oves,
přes zelenou louku.“
Ale jednou se babička hodně rozlobila! Bylo to v poledne a babička nesla čuníkovi Pašíkovy k objedu rozmačkané brambory s mlékem. Odstrčila závoru, otevřela dvířka a chvíly Pašíka pozorovala. Potom povídala: „Pašíku, Pašíku, moc se mi nelíbýš! Nic netloustneš a jsi pořád hubený jako lunt! Čím to je?“
A teď si to, milé děti, představte! Čuník si utřel přední noškou čumáček, podíval se svýma malýma očkami tak nějak moudře na babičku a na jednou promluví: „No jo, babičko, když on Mikeš povídal, že hubenost je teď v módě.“
II.
Na počátku byl Mladý hlasatel
Ze jménem Jaroslava Foglara jsem se vůbec poprvé setkal ve smutných a šedivích válečných časech, sotva jsem se naučil číst. Byla to jedna ze šťastných náhod, jaké se tehdy v naší malé vesničce, Markovicích u Chrudimy, téměř nevyskytovali. V jednom zimním měsíci jsem ležel nachlazen a taky náležitě znuděn. Vždyť venku byla zima se vším fšudy, děti sáňkovali, proháněly se na klouzačce, jen já se musel potit pod duchnou. Jistou útěchu mi přinášelo pomišlení, že nemusím chodit do školi. A v jednom z těch neutěšených dnů mně navštívil starší bratranec. Co však bylo hlavní, na peřinu mi položil dva neůplné poslední ročníky Mladého hlasatele – časopisu, o jehož existenci jsem neměl tušení. Okamžitě mě uchvátily příběhy Rychlých šípů, četl jsem je stále do kola. Nemohl jsem ovšem tušit, že se z jejich duchovním otcem v budoucnu nejen osobně setkám, ale že se z nás dokonce stanou přátelé. Potom mě začali zajímat články o přírodě, povídky – postupně jsem pročetl vše do poslední řádky. Učil jsem se řešit hádanky, zbírat známky. Toužil jsem založit klup, pro který jsem ale mezi kluky na vesnici nenašel příznivce, a tak jsem si sám lovil bobříky a sám chodil na výpravy. Aniž bych si uvědomoval, časopis Mladý hlasatel si mě začal přetvářet.
III.
Hérakles
Nejslavnější řecký hrdina Hérakles byl sinem nesmrtelného vládce bohů Dia. Už v děctví mněl Hérakles větší sýlu než dospělý muž. Jednou se připlazily k lůžku malého Hérakla dva velcí hadi a začali spící dítě ovýjet a optáčet mu hrdlo. Hérakles se z křikem probudil se spaní, sevřel hady v pěstích a zardousil je jediným stisknutím.
Hérakles povyrostl a do Théb se sešli nejlepčí učitelé a cvičitelé. Učili mladého hrdinu nejdůležitějším vědám a umnění , cvičily ho v zápase, v zacházení se zbraněmy i v jízdě na lechkých rychlých vozech. Hérakles byl chápavý žák a tomu, čemu se jiní učili dlouhý čas, naučil se za několik dní. Byl však zlostný a velmi prchlivý. Proto byl poslán do hor k pastevcům. Tam pásl stáda a do rostl v silného muže.
IV.
Spisovatel píše kníšky. Musí mít zvláštní druh nadání: tvoří nejen rozumem, ale i citem. Musí dobře znát svět a přitom mít osobytou fantazii. A také musí umnět psát tak, aby čtenáře zaujal. Někteří spisovatelé píšou verše – těm říkáme básníci. Prozaikové píšou povítky a romány, dramatykové divadelní hry a scénaristé scénáře filmů a televisních pořadů. Nad dobře napsanou knihou čtenář cítí, že přečtený příběch prožil na vlastní kúži, že myšlenky, které vněm autor probudil, jsou jeho vlastní. Spisovatelé nás chtějí nejen poučit a pobavyt, ale také přimnět k samostatnému přemíšlení. Nejstarší literární památky u nás byli napsány staroslověnsky a latinsky. Ve středo věku se začalo psát i česky, ale tehdejší čeština je pro většinu z nás málo srozumytelná. Počátky novodobé české literatůry neboli písemnictví vytvořily v 19 století Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben, Jozef Kajetán Tyl, Božena Němcová, Karel Havlíček Borovský, Jan Neruda a další spisovatelé. Ve 20. století proslavili naši literaturu Karel Čapek, Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal a básník Jaroslav Sejfert, vyznamenaný v roce 1984 světovou nobelovou cenou.
(Jiří Žáček, Encyklopedie pro žáčky)
V.
Z lesíka pod horským pásmem vyšlo několik velkých zvířat. Podle vysoké a mohutné přední části těla bylo i zdálky snadno uhodnout, že to jsou zubři, bizoni. Napřed vystoupil silný býk, za ním tři krávy a tele. Býk se zastavil u osamnělé borovice a podrbal se o ní. Pak v přebytku síly nasadil rohy u země a mocně trhnuv hlavou, rozčísl kúru stromů od kořenů nahoru, takže z kmene vysely dlouhé cáry kůry. Býk sklonil hlavu ještě jednou, aby svůj výkon opakoval, ale stanul z ohonem nataženým. Jeho tmavé oči několikrát zamžikali. Vítr k němu donesl dětské výkřiky. Zubr z volna zvedl hlavu a vypjal se v celé své strašné síle a mohutnosti. Mezi stromy v lesíku přeběhli honící se děti. Zubří býk zadupal, aby své stádo upozornil. Krávy se právě začaly pást, ale na vůtcovo znamení toho nechaly a byly připraveny poslechnout jeho povelu. Býk šlehl ohonem, poskokem se obrátil a rozběhl se do travnaté nížiny. Dlouhýmy skoky pádil napřed po svahu, o stádo se nestaraje. Dobře věděl, že všichni běží za nim, je slyšet dupot. Telátko se opozdilo, ale zubří kráva je neopouští, zůstává s ním pozadu, aby je ochraňovala.
Děti již zpozorovaly prchající zubry a vyběhly z lesního porostu na volný svach. Zapoměly na honičku a s velkým zájmem hleděly za vyplašeným stádem. Po chvilce stichlého překvapení rozhlaholily se děcké hlasy novým křikem a všechny děti, jásajíce nad nenadálým dobrodrušstvím, hnaly se za ubíhajícími zvířaty dolů k Dyji, jakoby je chtěly chytit. Zubří stádo – vítaná to kořist pro loveckou tlupu! Ale ti haranti všecko skazí, ženou se za stádem a nenechají je, aby se někde zastavilo, kde by je lovci z tábora mohli obklíčit. Takto přece zubři za chvíli doběhnou k řece, přeplují ji a stratí se na druhém břehu. Tlupa přijde o kořist, jakou již dlouho neměla.
VI.
„Než se narodili otcové vašich dědů, a věru dokonce dřív než jejich otcové, dali se dohromady Dračí jezdci. Jejich posláním bylo chránit a ztřežit zemi a po tisíce let se jim to dařilo. Jejich zdatnost v boji byla nepřekonatelná, protože každý z nich měl sílu za deset mužů. Byli nesmrtelní, pokud nebyli zasaženi mečem nebo jedem. Své síly užívaly jenom v zájmu dobra a pod jejich vedením bila vystavěna vysoká města a vznešené věže. V době, kdy udržovaly mír, země vskvétala. Byli to zlaté časi. Elfové byli našimi spojenci, trpaslíci našimi přátely. Do měst proudilo bohadství a lidem se dařilo. Ale plačme…protože tomu tak nemohlo být navěky.“ Brom mlčky pohlédl k zemi. V jeho hlase zazníval nesmírný zármutek.
„Ačkoli je žádný nepřítel nemohl zničit, nedokázali se ochránit samy před sebou. A tak se v době jejich nejvědčí moci narodil v dnes již zaniklé provincii Inzilbeth chlapec jménem Galbatorix. Když mu bylo deset let, byl podroben skoušce, jak bývalo tehdy zvikem. Zjistilo se, že v něm zpočívají obrovské síly. Jezdci ho přijali mezi sebe.“
„Prošel jejich vícvikem a v dovednostech přetčil všechny ostatní. Díky daru bystré mysly a silného těla brzy zaujal mezi Jezdci přední místo. Některým se jeho prutký vzestup zdál nebezpečný a varovali ostatní. Jenže Jezdci ve své síle spichli a nevěnovali varování žádnou pozornost. Želbohu, v té době vznikl zárodek velkého utrpení.“
(Christopher Paulini, Eragon)
VII.
Byl jednou takoví rok, nu, za nic ten celý rok nestál. Pánbůh vý, co to tehdy do lidí vlezlo, ale všichni byly v tom roce nějací – mrzcí. Byli zlí, závistiví, jeden druhému nic dobrého neudělal, inu, nějaké mizerné to v tom roce na celém světě bylo. A děti – děti, ty vzlášť v tom roce byli nějak špatné a protivné. Nechtěly se česat a mít, nechtělo se jim chodit do školi, vybýraly si v jídle, byly hádavé a ubrečené, líné a nepořádné, nedávaly ve škole pozor, ošklivě psaly a špatně počítaly a dělaly do sešitů kaňky, nadávaly si a říkaly škaredé slova a zlobily rodiče, nu, vůbec tedy byly vtom roce náramě nevydařené. Moc špatně to tehdy na světě vypadalo a tak to bylo v lednu i v únoru, v březnu i v dubnu, v květnu i v červnu, v červenci i v srpnu a ještě pak i v září, v říjnu i v listopadu, a pořád to s těmy lidmi a dětmi nebylo lepší. A už tu byl prosinec a bylo to, zvlášť s těmi dětmi, ještě spíš horší. A tu se stalo, že si Vánoce řekly: Tak vida, už je tu prosinec a ___________________. Ale lidé jsou nedobří a děti čím dále tím protivnější; ani se už dívat nato nemůžeme. Když je to letos z lidmi i dětmi na světě tak špatné, tak jim za trest uděláme tak, že nepřijdeme, že žádné Vánoce letos nebudeme. A tak si Vánoce umínili, že v tom roce nebudou.
VIII.
Jan Werich : Královna Koloběžka První
V jednom malilinkém království žili mlynář a rybář.Bydlily blízko sebe, pochopitelně u řeky. Neustále se přeli a ................................... Oba dva vodu potřebovali k živobití, ale každý jinak. Co bylo rybářovi málo vody, mlynářovi bylo moc, nebo obráceně. Tak jim život plinul v hátkách o vodu a v jiných schválnostech, zatímco řemeslo zahálelo.
Jednou se jedna s jejich nekonečných pří dostala do okresní soudní komory přez vyšší a vyšší až k Nejvyšímu soudu, a na konec se odvolali ke krály. Král byl mladý, hezký a celkem rozumný člověk. Byl rozumný, protože se chtěl oženit jen s chytrou ženou, a o chytré ženské je nouze. Konečně o mušské zrovna tak.
Král pozorně vyslechl obě strany, nakoukl do kupy lejster a spisů a došel k názoru, že příčinna všeho není ani tak voda, jako spíš nedobrá vúle, pýcha, malichernost, zkrátka titěrnosti, kterými někteří lidé zkracují život sobě i druhým. Viděl, že tu do hromady není koho trestat. Když, pak soudce z předcházejících komor za to, že takovou hloupost dovolili takhle nafouknout.
I pravil: „Dám vám tři hádanky. Podle toho, jak je zodpovíte, bude znít můj konečný soud. Řekněte my, co se lidem nejvíc vyplatí, dále, co je nejsladčí na světě, a pak, kdo je největší nepřítel člověka?“
Ukázal na mlynáře. Ten se podrbal za uchem, zaotálel chvilku: jestli by prý to mohlo počkat do zítřka, že by se na to rád vyspal. „Dobrá,“ pravil král, „zítra v poledne oba dva,“ a odročil stání.