Projekt „Cesta do pohádky“

Středa 18. května

Sraz v 10 hodin v Městské knihovně na Mariánském náměstí. Vyslechli jsme instrukce k projektu a pak jsme se věnovali knížkám o Praze – těm odborným, tedy popisujícím, kde co je, se říká pragensie. O Praze jsou ale i povídky a podobně (např. od Jana Nerudy). Našli jsme přes dvacet různých knížek (viz seznam), ale existuje jich několik desítek.

Potom jsme se vydali do nedalekého Muzea Karla Zemana (narodil se v roce 1910 a zemřel v roce 1989). Už v roce 1955 natočil Cestu do pravěku – to sice nebyla pohádka, ale spíše to byla sci-fi. Natočil to v době, kdy filmová technika byla úplně jednoduchá, a tak brontosaurus a tyranosaurus byli vyrobeni jako obrovské loutky a točilo se všechno se zadní projekcí. Výsledek byl docela pozoruhodný. Ani dnes, kdy jsme všichni viděli Jurský park Stevena Spielberga, to nevypadá úplně směšně.

Ale zpět k pohádkám – on vlastně opravdové pohádky netočil, spíš zpracovával příběhy pro větší děti, asi nejspíš ty, co sám rád četl jako kluk: verneovky – např. Vynález zkázy, Na kometě. Natočil taky film na motivy německé knížky (z roku 1786) o notorickém lháři: Baron Prášil. Ten baron, jmenoval se Karl Münchhausen, doopravdy žil a do dějin literatury vstoupil tím, že si vymýšlel neuvěřitelné příběhy, o kterých však tvrdil, že je skutečně prožil. Dokonce je po něm pojmenována duševní nemoc „Münchhausenův syndrom“. Zeman také natočil animovanou (také původně německou) pohádku Čarodějův učeň a spoustu dalších filmů. V muzeu je možné vidět Zemanovy nákresy filmových scén, fotodokumentaci z realizace filmů a je možné se seznámit s jeho filmovými postupy – např. jak připravoval filmové triky. Bylo to docela zábavné, ale děti ze školky by to asi nezvládly.

Středa byla zakončena výletem lodí po rameni řeky Vltava, po Čertovce.

Čtvrtek 19. května

Sraz byl na metru Malostranská a pak se šlo do Mostecké ulice, do Muzea pražských pověstí a strašidel. Mohli jsme si prohlédnout poměrně zdařile vyrobené postavy Golema, Fausta, malostranského raracha, kostlivce, Turka z Ungeltu, čerta z Vyšehradu, který straší na Jánském vršku, a různé skřítky. Pravda, děs ta strašidla nenaháněla, a tomu, co se píše v propagačních materiálech muzea, a sice že vyděsila i samotného Otce vlasti, Karla IV., se příliš nechce věřit, ale docela nás toto zjištění pobavilo. Na rozdíl od Muzea Karla Zemana tuto expozici doporučuji spíše pro návštěvu menších dětí, i ze školky, ovšem v doprovodu rodičů, protože ve sklepeních by se mohly ztratit.

Pátek 20. května

Sraz byl na metru Anděl, pak jsme dojeli tramvají až k „Barrandov Studio, a. s.“ – srozumitelně řečeno do Barrandovských filmových studií.

Chvilku potom, co jsme přišli, nám byl přidělen milý vousatý pán, který se představil jako průvodce. Provedl nás většinou filmových ateliérů a ve všech strávil několik minut výkladem. Taky nám prozradil pár vtipných historek, tedy jestli se tomu tak dá říkat. Například to, že když se natáčel film „Mission Impossible“ s Tomem Cruisem v hlavní roli, museli Tomovi zařídit fitness centrum o rozloze 1000 m2.

Říkal nám i vážné věci, jako například, že se na Barrandově během německé okupace točily propagandistické filmy pro nacisty. A později zase pro komunisty.

Kromě dvou dílů Mission Impossible se tam točil také film podle Dickensova románu Oliver Twist, bondovka Casino Royal, Bídníci podle románu Victora Huga, Letopisy Narnie a další. A samozřejmě taky spousta pohádek.

Jak se prohlídka blížila ke konci, většina lidí – nutno dodat, že převážně mužského pohlaví – si začala sedat, kdykoli to bylo jen trochu možné. Protože, kdo je zvyklý být na nohou dvě a půl hodiny v jednom kuse a posunovat se tempem více než pomalým? Nejhorší ovšem bylo, když se okolo nás vyskytovalo několik desítek, ne-li stovek, krásných gaučů, křesel a židlí a bylo vyloučené si na ně sednout, protože se jednalo o rekvizity.

(Tato filmová studia založil jako společnost pro natáčení filmů v roce 1921 Miloš Havel, bratr stavitele Václava Havla, což byl otec prezidenta Václava Havla. Václav Havel starší pak začal studia začátkem 30. let stavět. Byla obrovská (45 000 m2) a už před válkou se tam natočily stovky filmů. Filmy v mezinárodní produkci se tam točí dodnes.)

21 knih o Praze

  • Toulky památkami Prahy (Jan Kamenický)

  • Geologické památky Prahy (Jiří Kříž)

  • Pověsti staré Prahy (Adolf Wenig)

  • Staré pověsti české (Alois Jirásek)

  • Malostranské povídky (Jan Neruda)

  • Praha barokní (Arne Novák)

  • Kdo se bojí, nesmí do Prahy (Jana Viktorínová)

  • Podivuhodné příběhy ze staré Prahy (Karel Krejčí)

  • Příběhy ze staré židovské Prahy (Magdalena Wágnerová)

  • Mozartova cesta do Prahy (Eduard Morike)

  • Pražské Jezulátko (Josef Forbeský)

  • Dějiny části Prahy jako dějiny farních obvodů (Věra Pelzbauerová)

  • Domovní znamení staré Prahy (Lydia Petráňová)

  • Pražský hrad (Miloš Pokorný)

  • Václavské náměstí v běhu staletí (Kateřina Bečková)

  • Elektrické tramvaje jezdí v Praze už 120 let (Pavel Fostík)

  • Praha a Vltava: Řeky, potoky a vodní nádrže Velké Prahy (Pavel Augusta)

  • 77 pražských legend (Alena Ježková)

  • Báje legendy a pověsti staré Prahy (Vladimír Hulpach)

  • Skvosty Prahy (Petr David)

  • Pražský uličník – 3 díly (Encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství; M. Lašťovka, V. Ledvinka a kol.)

V Nerudově ulici straší
– malý pokus o malou pověst –

V poslední době byl v Nerudově ulici v pozdních večerních hodinách opakovaně spatřen muž s vousem a delšími vlasy. Byl oblečen do velmi nemoderních šatů a neustále si něco pro sebe povídal. Vzbudil pozornost především německých turistů, kterých se v početných hospodách vyskytovalo opravdu mnoho. Měli totiž dojem, že ten muž mluví německy – a někoho jim intenzivně připomínal. A pak se to rozkřiklo: V Nerudově ulici straší duch Karla Marxe! A hledá prý dělníky, tedy proletáře.

Další skupina návštěvníků místního lokálu U Kocoura, kde se věc začala řešit, byli Češi – byli sice docela v menšině, ale představa ducha Karla Marxe v Nerudově ulici je rozčílila. Nerudova ulice se sice vždycky po spisovateli Janu Nerudovi nejmenovala, dřív se dokonce jmenovala německy – od 17. do 19. století to byla Sparrengasse, takže vlastně Krokevní, protože se do ní pokládaly krokve, takové ty trámy, ze kterých se normálně dělaly podpěry na střechy, ale protože ta ulice vede do docela prudkého kopce, tak se ty trámy (krokve = Sparren) dávaly na tu silnici, aby povozy mohly lépe vyjet do kopce. A aby to v zimě tolik neklouzalo. Ale proč by duch Karla Marxe vyhledával zrovna Die Sparren, že? Pak někoho z přítomných napadlo, podívat se do Wikipedie a porovnat fotky.

Zdálo se, že vysvětlení je jasné! Podoba Karla Marxe a starého Jana Nerudy byla neuvěřitelná. V Nerudově ulici nestraší duch zakladatele marxismu, ale Jana Nerudy. Asi se na Vyšehradském hřbitově musel doslova „otáčet v hrobě“. Co dělají ty davy na Karlově mostě? A ty ceny za pivo? Inu, toto! To v době, kdy psal Povídky malostranské, opravdu nebývalo, vždyť tady bydleli samí obyčejní lidé, často vyloženě chudí…

Poněkud opilí hosté vyšli z hospody U Kocoura a vtom HO uviděli. Byl to on – Neruda. Pokynul jim a pak jako by se rozplynul ve tmě. Vypadal tak přirozeně! Že by to nebyl duch? To už se asi nikdo nedoví…

Albert Kučera, Joseph Osborne

 

 

Škola zpracovává v souvislosti s využitím webových stránek pouze takové cookies, které jsou nezbytně nutné pro zajištění provozu webových stránek a internetových služeb u kterých není nutno získat souhlas uživatele webu (technické a relační cookies).
Ok