Po dvou letech máme opět možnost zúčastnit se dvoudenního semináře v Památníku Terezín. Seminář seznámí studenty s Terezínem, životem v něm za 2. světové války, holocaustem, vězením v Malé pevnosti i osudy lidí, kteří prošli Terezínem. Na studenty čekají prohlídky, workshopy a možná i setkání s pamětníkem. Přednostně se mohou hlásit studenti 3. ročníku, septim a 5S, po jarních prázdninách doplníme volná místa zájemci z nižších ročníků. Vyplněné přihlášky noste i s penězi do kabinetu 303a.

Těšíme se na všechny účastníky!
Dana Bimková, Anna Huliciusová

 

 

Letos jsme opět tradičně zavítali do hlavního města Rakouska, abychom načerpali pravou vánoční atmosféru. Do Vídně jsme dojeli v dopoledních hodinách a hned jsme si vychutnali projížďku po Ringstrasse, slavném bulváru, který nechal vystavit František Josef na místě bývalého městského opevnění. Pěšky jsme si pak prošli centrum s početnými hlavními budovami města např. Operou, Hofburgem nebo Španělskou jezdeckou školou, která je součástí hradu a pořádá vystoupení s lipicány – možná se sem příště podíváme.

Kolem půl druhé jsme měli čas na pozdní oběd, mnozí jsme neodolali pravému vídeňskému řízku s bramborovým salátem. Také jsme nahlédli do slavné kavárny Sacher a někteří ochutnali světoznámou dobrotu – dort Sacher. Poté jsme v protilehlé impozantní budově Albertiny obdivovali díla Rembrandta, da Vinciho nebo Picassa. Nadchla nás však především současná výstava věnována Claude Monetovi. Nádhera! Po pořádné dávce umění jsme se jeli ubytovat na Mariahilferstrasse, což je nejoblíbenější vídeňská nákupní třída a také jedna z nejdelších. Zde již poněkolikáté spíme v pohodlném hotelu Wombats.

Večer jsme metrem jeli na Christkindlmarkt před vídeňskou radnicí. Tyto vánoční trhy patří mezi nejnavštěvovanější v Evropě a na davech lidí to bylo dost znát, ale stejně jsme ochutnali místní speciality a vše završili jízdou na ruském kole s vánočním výhledem na noční, nádherně osvětlenou, Vídeň.

Druhý den po snídani jsme neotáleli a hned se vydali pěšky po Mariahilferstrasse k Haus des Merees. Jedná se o akvárium postavené v budově, která byla využívána za druhé světové války jako bunkr. Mohli jsme procházet tunelem s rybami, viděli jsme opice z Amazonie, nebo krokodýly z Afriky. Třešničkou na dortu ale byl impozantní panoramatický výhled ze střechy mořského musea.

Pěšky jsme přes Museum Quartier a Hofburg došli ke Stephansdomu, dominantě Vídně. Gotická katedrála má barevnou střechu, na kterou nám dokonce krátce zasvítilo krásně sluníčko. Dostali jsme opět krátký rozchod na občerstvení a potom už jeli autobusem k nedalekému Hundertwasserhaus, ve kterém se nachází muzeum věnované extravagantnímu umělci Friedensreichu Hundertwasserovi, kde jsme si prošli i vnitřek neobyčejného domu s barevnou fasádou. Na závěr dne před odjezdem do Prahy jsme dokoupili zbytek vánočních dárků v Shopping Resort Gerasdorf (G3). A pak už jsme s bolavýma a ušlapanýma nohama, ale plni úžasných zážitků jeli zpět do Prahy. Letošní adventní trhy nás opět skvěle naladily a těšíme se na další rok!

Tereza a Adéla Masničákovy

 

Nejbližší plánovaná akce

Beseda současných studentů s našimi bývalými, kteří studují na vysokých školách přírodovědného směru. Termín bude brzy upřesněn (buď 29. 1., nebo 5. 2. 2019).

Další plánované akce

Např.:

  • zážitková první pomoc,
  • chemik v kuchyni a v drogerii,
  • fluorescenční mikroskopie,
  • fyzikální pohled na pohyb,
  • využití dronu pro výzkum,
  • vaření s (po)Lerchem,
  • návštěva badatelského centra,
  • za orchidejemi Bílých Karpat.

Akce, které již v letošním školním roce proběhly

Biologický kurz – 5.–9. září 2018

Viz samostatný článek

Noc vědců na ÚOCHB – 5. října 2018

Exkurze na ÚOCHB v rámci Týdne vědy (Bc) – 9. listopadu 2018

Robotická dílna (Ry) – 16. listopadu 2018

Vaření netradičně i tradičně ze surovin neznámých i známých (Lr, Bc) – 23.–24. listopadu 2018

Viz samostatný článek

Návštěva genetické laboratoře na FŽP – ukázka výzkumu + jednodušší analýza (Bc, Sv)

Chemikovy Vánoce – 14. prosince 2018

Vltava – zimující ptáci a zdobení stromku pro lesní zvěř (Bc) – 15. prosince 2018

Přednáškový den – 20. prosince 2018

Přednášející z JČU za námi přijeli se zajímavými tématy (Sa) – viz samostatný článek.

 

V předvánočním čase, konkrétně 20. 12. 2018, proběhla další z plánovaných akcí Přírodovědného klubu. Den pro přírodovědce byl složený z přednášek o moderních, zajímavých i užitečných poznatcích ze světa biologie. Naše pozvání přijali vysokoškolští pedagogové z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a také paní Ing. Květoslava Stejskalová, CSc., vědecká pracovnice z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR.

Úvodní přednáškou zahajovala paní Ing. Květoslava Stejskalová, která nás seznámila s osobností J. Heyrovského a polarografií – Jaroslav Heyrovský bádající, objevující. Navazovala přednáška Mgr. Lenky Gahurové, Ph. D. – Klonování a genetické modifikace u člověka. Další přednáška Mgr. Josefa Juráně byla z oboru algologie – Všechno, co jste chtěli vědět o řasách a báli jste se zeptat. Čtvrtým tématem byla parazitologie. Pan doc. RNDr. Oleg Ditrich, CSc. nás populární formou seznámil s riziky při cestování – Paraziti, kteří nás ohrožují při cestách do tropů a subtropů.

Jsme rádi, že se tato akce vydařila a o přednášky byl mezi studenty velký zájem. Těší nás také četné kladné ohlasy. Náš velký dík patří především všem přednášejícím, těšíme se na další spolupráci, která s Jihočeskou univerzitou již několik let probíhá. Byli bychom velmi rádi, kdyby se i přírodovědné přednáškové dny staly na našem gymnáziu tradicí.

20181220 10162520181220 104525

Marie Satrapová

Druhá rodina

image1
image2image3

Výměna, k mému překvapení, proběhla docela dost hladce. Nakonec jsem skončil na farmě, což byl tak trochu můj sen. Mým hlavním cílem pro výměnu bylo to, abych tam nebyl sám, a to se mi vyplnilo. Měl jsem dva host-bratry, jednoho ze Španělska a jednoho místního, pak o nich povyprávím. Tohle byla rodina s „T“ – všechna jejich jména začínala na písmeno T. Začal bych svojí hostitelkou, Tinou. Byla tam pro mne velkou osobností, ukazovala mi, jak to chodí na farmě. Jak krmit, co krmit, kdy krmit. Prostě takové ty základy. Párkrát mě dokonce vzala s sebou do práce, kde jsem pomáhal se staráním se o telata. Jsou tedy dost nevychovaná, ale vše to vyrovnávají svou roztomilostí. Taky jsem tam viděl těhotné krávy a říkám vám, ty jsou velké jako malý osobní autobus. Celkově mi Tina představila celou krásu moderního farmářství. Zdálo se mi to jako bezchybný zábavný systém, jak vydělávat peníze i něčím, co by mě mohlo bavit, ale nakonec se tam jedna chyba naskytla. Když jsem s ní jednou jel na farmářský trh, byli jsme tam celý den a neprodali jsme vůbec nic. A tak se moje idyla o farmářství rozplynula.

Jedna z nejlepších věcí na Tině bylo to, že vždycky něco nestíhala nebo nějak potřebovala s něčím pomoci. Jediná věc, na čem by snad potřebovala zapracovat, je klid v duši, protože když se jí něco nelíbilo nebo se dostala pod stres, tak se proměnila v úplnou fúrii. Většinou s jejím synem Thanem. Dělal nějakou hloupost a ona ho dvakrát napomene skoro s úsměvem a na potřetí to na něj zařve s rázem vojenského velitele. Ze začátku to bývalo dost strašidelné, ale postupem času jsem si zvykl. Jenom to ticho po takovém výbuchu bylo vždycky nepříjemné. Nikdo totiž nevěděl, co potom říct. Ze začátku se mnou také ráno dělala jógu, ale postupem času jsme oba zlenivěli.

Tim byl její manžel. Budil respekt, ale zároveň dokázal být i dost uvolněný. O věcech, které ho zajímaly, mluvil vždycky s vášní – jako třeba dělání steaků či jeho práce jako manažera firmy, která staví vojenské lodě. Stejně jako Tina i on měl sem tam nějaký ten výbuch. Takže myslím, že tihle dva se opravdu našli. Thane byl jejich syn. Je docela vtipným člověkem a má zálibu utrácet co nejvíce peněz. Snažil se mě přetáhnout na jeho ideologii, že čím je věc dražší, tím musí také být lepší. Jediná věc, která mě na něm opravdu vytáčela, bylo to, že vždycky, když se mu něco stalo a on o tom chtěl mluvit, tak přišel do mé blízkosti a začal bědovat. Takže něco ve stylu. „Oooo, můj bože, to je příšerné! Můj svět se zhroutil. Není už pro co žít!“ Při snaze ho ignorovat pokračoval do té doby, dokud jste se konečně nezeptali, co se tedy stalo. Takhle to bylo se vším, když se s ním bavíte, je to jako si číst titulky bulvárních časopisů: „NEUVĚŘÍTE, CO SE STALO! ZATAJOVANÁ LÁSKA? CO NA TO ŘEKNOU LOSOSI?!“ a tak no. Po mámě také zdědil lásku ke koním.

Pak už tam zbyli jenom psi, Trixxy a Tilly. Trixxy byla velmi kulatý rotvajler s enormním problémem a tím bylo neovladatelné lízání. Opravdu ráda lízala gauč, který strážila ve dne v noci, ale většinou se spokojila i s tím, co zrovna bylo na dosah. To byl také jeden z důvodů, proč už čtyřikrát byla u veterináře s otravou z jídla. Tilly byla malý Jack Russel, byla naprostým miláčkem Tiny, ale všechny ostatní v domě naprosto vytáčela. Déle se o ní nebudu rozepisovat, protože v této eseji nesmím používat sprostá slova.

image4image5
image6
Trixxi

Celá farma byla zelenožlutá, trošku neobvyklé, ale pěkné. Bylo tam docela dost zvířat. Ve stodole bylo ustájeno šest koní, kteří byli dost šílení, když měli hlad, tak začali řehtat, zběsile mlátit hlavou okolo jako na metalovém koncertu a bubnovat do dvířek nohama. Ano, koně mi k srdci zrovna nepřirostli. Pak tam byly dvě krávy, ale z jedné jsme udělali hamburgery. Fakt hodně hamburgerů. Když jste ji krmili, pořád se vás pokoušela sežvýkat a sníst, avšak nakonec jsem to byl já, kdo snědl ji. Krávy byly fakt super, pořád kulí oči a s trochou představivosti troubí jako sloni. Ke konci odjezdu se koupila ještě tři prasátka, která byla fakt roztomilá. Vždycky, když jste jim dali najíst, tak mlaskala hrozně nahlas, až se to rozléhalo po celé stodole. Ale smrděla jako zatuchlina. Pak jsme měli slepice na vajíčka, se kterými tu žila i kachna, kterou moje nová hostitelka našla a nikdo ji nechtěl. A taky dělala problémy, běhala autům pod kola a útočila na kolemjdoucí. Naštěstí se docela uklidnila, dokonce jsme jí udělali menší bazének ve výběhu. Pak tu byla sezónní kuřata, pěstována pro maso, v jednu chvíli jsme jich tam měli přes dvě stovky. Poté měli malinkaté krocany, kteří vypadali jako kuřata s vyšším krkem a s očima jako černé korálky. Když jste je přišli krmit, všichni zamrzli a pozorovali vás. Zbývají už jenom ovce. Byly to ty nejchytřejší ovce, jaké jsem kdy viděl. Poslouchaly na zavolání jako pes. Zavolali jste. Všechny ovce na pastvině naráz zvedly hlavu. Uviděly vás a běžely k vám. Je to docela podívaná, když se na vás řídí stádo dvaceti dvou ovcí za válečného bečení a pak už jenom zavřít dvířka, hezky pevně, protože kdykoliv se jim naskytla příležitost pláchnout, chopily se jí, jakmile byly mimo ohradu, na nějaké zavolání vám zhluboka kašlaly. Občas se také nějaké podařilo přeskočit ohradu, tak jsme ji pak naháněli po celé farmě, dokud se někomu nepodařilo ji chytit za srst a pak jako při wrestlingu ji zvednout nad hlavu a vrátit do ohrady.

V garáži byla také rodinka koček. Byly dost nedůvěřivé. Nikdy jsem nechápal proč. Až jednoho dne Trixxy převálcovala jedno z koťat. Už to nerozchodilo. Na místě bylo mrtvé. Pak tam ale bylo ještě jedno kotě. Mělo pochroumanou nohu, bylo němé a nejspíš mělo i problém s anorexií. To jsem měl nejradši, protože to byla jediná kočka, co jsem si mohl pomazlit. Nemohla utéct. Asi čtyřikrát se srazila s Trixxy, ale vždycky z toho vyvázla. Nakonec už jí to všechno bylo tak jedno, že se ani nesnažila schovat před tím obrovským psem. Ruku do ohně bych za to nedal, ale myslím, že se z nich nakonec stali přátelé. Starání o zvířata byla jedna z částí mého tamějšího života, avšak nebyla povinná, takže když jsem byl unavený, tak jsem nemusel pracovat, ale když ne, tak jsem měl ze sebe alespoň dobrý pocit, že nějak pomáhám. Tak jsem se nemusel stydět, když jsem si přidával třetí hamburger. Byly fakt prvotřídní.

image7
image8
image10
image12
image14
image9
image11
image13
image15
image16image17image18
Dobrovolnické práce, které až zase tak dobrovolné nebyly, avšak byly zábavné a mohli jsme pak vždycky sníst zbytky, nebo vás čekal výlet, při němž jsme se byli klouzat v bahně či koupat v moři, kde jsme málem umrzli, anebo prostě jenom farmářské věci, které farmáři dělají.
image19
image20image21image22image23
Také jsem se tam stal kovbojem a až nadměrně zvolával „Iííííííhaaaaaa“
image24image25
image26image27
image28image29
image30image31
image32
Velkou část svého volného času jsem také věnoval stavbě téhle přehrady. Ta nás všechny přežije. Je dvoustěnná a plná hlíny a malých kamínků, také jsem nahoru zasadil plevel, aby jí prorostl kořeny a celkově ji zpevnil.

Škola

image33image34
Poslední den školy jsem se rozhodl jít pěšky, dvě hodiny, ale mám super fotku autobusu

Nejprve vám musím napsat o svém prvním dnu ve škole. Školní budova je typicky americká, více do široka než do výšky, jako je to ve většině evropských škol. O místo rozhodně nemají nouzi. U školy je velké hřiště pro děti, fotbalové hřiště s podiem, dva basketbalové kurty, rozlehlé parkoviště a garáže pro školní autobusy. A všechno bylo většinu času schované pod vrstvou sněhu. To ráno jsem si v klídku vstal, připravil se a s velikánským úsměvem se vydal do školy. Bydlel jsem pouze tři minuty pěšky a to hned vedle školy, tak jsem si každý den dopřával desetihodinový spánek, protože jsem vstával v osm hodin a škola mi začínala v osm čtyřicet pět. Musím říct, že tenhle životní styl mi nejspíš doma bude trochu chybět. Avšak zpět k mému prvnímu dnu ve škole. Nakráčel jsem si tam jako pán. To mi ovšem moc dlouho nevydrželo, protože jsem neměl tušení, kde to jsem a kam mám vlastně jít. Po desetiminutovém bloudění jsem hodil své ego na talíř a zeptal se kolemjdoucích a zjistil jsem, že to bylo hned nalevo od vchodu.

Vzdělávací systém mají stejný jako v Americe. Školní rok byl rozdělen na dva semestry (půlroky), na které jste si vybírali vždycky čtyři předměty, které jste měli každý den. Každému předmětu se věnuje jedna vyučovací hodina, která trvá v Kanadě hodinu a půl. Z osobní zkušenosti je velmi těžké udržet svoji pozornost na tak dlouhou dobu, takže díky bohu, že jejich hodiny jsou v porovnání s těmi našimi opravdu lajdácké. Setkal jsem se tam také s různými typy výuky. Ještě je důležité říct, že se tam bralo dost těžce, když učitel chtěl, aby si žáci dělali poznámky. Regulérně se šlo do diskuze. Většinou jste poznámky získávali formou pracovních listů, na které jste hledali odpovědi v učebnici, anebo jste je sehnali už předem napsaný a vypracovaný někým před vámi. Velká část mé biologické výuky se skládala ze sledování dokumentárních filmů a následné rekapitulace toho, co jsem se z toho filmu dozvěděl formou pracovního listu. V biologii testy v drtivé většině byly „zakroužkujte správnou odpověď“, a dokonce jsem se tam setkal i s formou testu s otevřeným sešitem. Jelikož jsme všechny poznámky dostávali předem, vaší jedinou starostí bylo mít a udržovat si sešit, abyste byli prestižní student, za což jsem byl právě z biologie na konci semestru oceněn.

Jako další předmět jsem si zvolil kanadskou historii, kde jsem celý půlrok dostával na začátku hodiny A4 s otázkami a hledal na ně odpověď ve své učebnici s tím, že na konci hodiny jsme to společně prošli jako třída. Třetím předmětem mi byla angličtina, tudíž spisovatelé, eseje, divadelní hry. Ta mě dost bavila. První část byla kreativní tvorba jako básně či příběhy a v druhé polovině semestru jsme probírali Shakespearovu divadelní hru Romeo a Julie, avšak učitelka to pojala jiným způsobem. Každý, kdo chtěl, si vzal roli a společně jsme předčítali. Na konci každého dějství jsme se bavili, co se tam událo a jak to změnilo pohled na dané postavy. Bylo to mnohem zábavnější, ale je mi jasné, že v našem školním systému by toto neprošlo, protože učitelům chybí ten druh volnosti, aby se toto dalo zrealizovat. Dokonce jsme na konci nacvičili divadelní adaptaci na Foot Loose a na konci školního roku ji předvedli nižším ročníkům, čímž jsem si splnil jeden ze svých snů. Jako poslední předmět jsem měl jógu. Vypadalo to, že jsem byl jeden z mála lidí, kteří si ji nevzali jenom z toho důvodu, že se tam občas schruplo po dokončení fyzického cvičení – je to jedna z částí jogínského cvičení, lehce se o tom dají najít informace na internetu. Nakonec to dopadlo tak, že právě z jógy jsem měl nejhorší známku, a to 86/100.

Velkou částí kanadského vzdělání je univerzita a s tou jsou úzce spjata stipendia. Není pravděpodobné, že většina studentů z tohoto regionu (je poměrně chudý) by si mohla dovolit jít studovat na univerzitu, a tak mají dvě možnosti. Buď po střední škole jít hned pracovat, což je v dnešní době velmi nepraktické, protože jenom na managera v McDonald‘s prý potřebujete v Kanadě vysokou školu, nebo můžete žádat o stipendia, která mohou pokrýt až čtyřicet procent z celkových nákladů. Stipendia můžete dostat za různé věci. Jedním z nejznámějších je za sportovní výkon – že budete součástí univerzitního družstva a budete reprezentovat školu na sportovních akcích. Za dobré studijní předpoklady – budete reprezentovat školu na intelektuálních akcích a v budoucích letech – například když se stanete významným vědcem. Za pomoc a budování komunity, to mě zrovna docela překvapilo. Je to za pomáhání při dobrovolných akcích, či charitativních akcích, celkově za pomoc v komunitě. Za tento druh pomoci se také získávají i regionální ocenění, jako jsou medaile, diplomy a sláva. Všechna stipendia jsou ve skutečnosti taková reklama na univerzitu, kterou studujete. Občas se také stává, že ani když dítě dostane velmi výhodné stipendium, stejně na to jeho rodina nebude mít dostatečně peněz, a tak drtivá většina studentů poslední tři roky střední školy pracuje na všemožných brigádách, aby měli dostatek peněz. Proto je naprosto běžné, že za pokladnami supermarketů, v autoservisech a na okolních farmách potkáváte teenagery.

image35image36

Moje zkušenosti ze školy

Prvních několik týdnů jsem pořád bloudil a nikdy nevěděl, v jaké učebně mám být, pak jsem si ale všiml, že jedna holka má naprosto stejné hodiny jako já, a tak mi jenom stačilo vždycky sledovat, kam míří ona. Ze strachu, že by jí to možná přišlo divné, jsem se s ní radši skamarádil, nakonec to byla moje nejlepší kamarádka po zbytek mého pobytu. Byla hodně výstřední. Nosila většinou černé oblečení, vysoké podpatky a celkově se snažila vypadat dost drsně, avšak bylo tu několik menších problémů, které zapříčinily, že působila úplně opačným dojmem. Tak například neměla ani metr šedesát, s každým mluvila jako dítě a její šance, že by se kdy dostala do populární skupiny studentů, byly méně než nulové a to hned z mnoha důvodů. Dívali jste se někdy na americké filmy, jak tam jsou vždycky studenti rozdělení do skupin? Opravdu to tak je, prostě není možné se bavit se sportovci a zároveň se bavit s hudebníky. Je to docela divné, ale přesně takhle to tam funguje.

Touto dobou už jsem dávno vzdal vizi, že tu budu frajerem, a znovu se oddal své zálibě ve sledování Anime (kreslený japonský seriál), na které jsem také tou dobou dělal ročníkovou práci. Zajímavé byly ve škole vztahy. Nejspíš se tam studenti dost nudí, protože právě vztahy tam byly největší zálibou, prostě každodenní dávka dramatu a samozřejmě ještě pomlouvání za zády. Z venku mi to připadalo, jakože se všichni mají rádi a jsou kamarádi, ale jakmile se začnete trošku pohybovat ve vnitřních kruzích, o tuto iluzi přijděte.

Objevení knihovny pro mne bylo úžasné. Vyřešil se tím můj problém s nedostatkem literatury, které jsem měl velkou spotřebu. Knihovnice byla úžasná, podařilo se mi ji přemluvit, ať se mnou každou volnou hodinu hraje šachy, a tak se stalo, že každé úterý a pondělí jsem hrál o obědové pauze šachy. Opravdu mě to bavilo, protože jsem sem tam vyhrával, avšak musím se přiznat, že ani jeden z nás neměl po většinu času nejmenší tušení, co dělá.

Nakonec mi zbývá poslední člověk, který pro mne byl ve škole záchranou, a tím byla Carol, moje kanadská koordinátorka. Pracovala také ve škole, takže kdykoliv jsem byl znaven tím věčným dramatem či jenom už neměl chuť se socializovat, vždycky jsem mohl přijít do její učebny a tam „pokecat“.

Člověk si řekne „Jo, pojedeme do Kanady, bude sranda.“ To bohužel není vždycky pravda. Kanaďané jsou velmi opatrovničtí ohledně svého soukromí, a proto si staví baráky hodně daleko od sebe a nejlépe někam do lesa. Je to docela pěkné, avšak velmi nepraktické pro studenta, který nemá auto, a na kole se ve sněhu moc dobře jezdit nedá. Právě proto byl můj sociální život drasticky omezen jenom na budovu a čas školy. Protože okolo mého domu není nikde nic. A všichni, říkám všichni studenti, jedou hned po škole domů. Jiná doprava totiž krom školních autobusů a rodičovského odvozu v Novém Skotsku neexistuje.

image37image38image39
Moji učitélé

German (Chermán)

Tenhle kluk panečku. Je Španěl, všichni jeho jméno vyslovovali špatně a ještě k tomu si mysleli, že je z Německa. Když jsem se dostal do druhé rodiny, tak on tam na mě čekal. Docela jsem se bál, že tam nebudu mít co dělat, protože tam neměli internet a já v první rodině trávil většinu svého času sledováním seriálů. O můj volný čas se však on postaral. Už v prvních několika dnech jsme se rozhodli, že na sobě začneme tvrdě makat, ať máme sixpack a nabušené svaly na léto. Až do konce odjezdu mě hnal. Chodili jsme běhat skoro každý den. Posilovali jsme po škole a já měl pořád nějaké hloupé řeči na to, že nevím, jestli mi to za to stojí, a že mě to nebaví, protože jsem pak byl pořád unavený. On mi na to řekl „Podívej se, co mají holky rády? Hezký obličej? Hmmm jako jo no, ale ten moc nezměníš. Mají tě rádi kvůli tvému já? Přeci nebudeš měnit to, jaký jsi, jenom proto, abys na někoho zapůsobil, a pak je tady tělo. To sice většinu holek vůbec nezajímá, ale je to jediná věc, kterou můžeš doopravdy změnit. Tak ji pojď teďka změnit.“ Nebylo to jenom v tomhle, byl můj kamarád, i když jsem se k němu choval hnusně. Hlavně byl obrovskou inspirací. Byl to ten typ člověka, co si stanoví cíle a jde si za nimi. Byl první člověk, kterého jsem viděl, že šel a učil se čtyři hodiny v kuse několik dní za sebou. Šel po perfektních známkách a ty taky dostal a ve stejný čas dokázal být i úplně normálním teenagerem. Občas to byla ale děsná ponorková nemoc. Jeli jsme spolu do školy. Byli spolu ve škole. Jeli spolu domů po škole a posilovali či pracovali na farmě. A při tom všem jsme měli naprosto odlišný pohled na svět. Kdybychom spolu nebydleli, asi bychom ani nebyli kamarádi. Zajímavé na tom také je, že to byla nejdelší doba, co jsem kdy nesáhl na svůj počítač.

image41image43
Já a German
image42image40
A: Týmový work out, dámy a pánové
B: Tina si musela vzít stoličku, aby mohla Germanovi uvázat kravatu

Školní Jamm Club

Asi po dvou týdnech, co jsem nastoupil do školy, jsem se nudil jak ve škole, tak doma, když tu jsem zjistil, že ve škole je hudební klub jammování (džemování), jelikož jsem tou dobou ještě bydlel kousek od školy, bylo možné, abych tam chodil. Jako pořádný frajer jsem si to tam tedy příští středu nakráčel a všem ukázal, jak umím jeden rytmus na bicí, refrén k písničce let her go od passengera na piano, a nakonec pionýrák společně se čtyřmi akordy na kytaru. Nevím, jakým zázrakem, ale docela to fungovalo.

Měli tam úplně úžasnou zpěvačku a naprosto seriózně vám řeknu, že prvních několik lekcí jsem tam chodil jenom proto, abych si ji mohl poslechnout. Je důležité zmínit, že všichni až na hipsterskýho učitele, který to tam vedl, byli o dva až tři roky mladší. Docela jsme po sobě pokukovali s tou zpěvačkou. Jmenovala se Ava (Ejva). Naprosto jsem si užíval tuhle dětskou a nepošpiněnou lásku, kdy opravdu jde jenom o zamilované pohledy a nejisté úsměvy na chodbě. Až jsem se tedy jeden den odhodlal a řekl si o její číslo. Ten samý den jsem se také dozvěděl, že je o tři roky mladší a že chození nebo jakýkoliv kontakt s osobou v takovém věkovém rozdílu je brán jako znásilnění podle kanadské ústavy. Takže jsem se nakonec musel spokojit s Lily. Pes, kterého jsme potkávali, když jsme chodili běhat s Germanem viz fotka, a do které jsem se naprosto zamiloval a jež mi byla snad jedinou motivací vyběhnout na ten zatracený kopec, kam mě German každý den tahal. V jammu jsem samozřejmě pokračoval, a dokonce se dostal přes své lajdáctví a stal se v kapele hlavním kytaristou (byly to fakt zjednodušené písničky). Také se tam čirou náhodou přihlásilo asi pět dalších holek z nižších ročníků, když zjistili, že tam chodím. Jak jsem poté zjistil, byl jsem velmi oblíbený mezi nižším ročníkem a někdy možná až příliš, jako například, když se mě jedna patnáctiletá holka snažila přesvědčit, že potřebuju vidět její novou profilovou fotku v plavkách. Což si můžu asi odškrtnout jako, že i frajerem jsem byl, jenom v jiných okruzích, než by se mi líbilo.

image44image45
image46
Pes Lily

Moje cesta domů

Všechno sbaleno. Poslední snídaně. Poslední čištění koňských stájí. Poslední sbohem. Den předtím jsem náruživě cpal všechny zbytky věcí, které ještě nebyly sbaleny. Jako například moje nové staré hadry z tamějšího sekáče či vlněná čepice ušitá v Kanadě z kanadské vlny, prodaná v Kanadě za kanadskou cenu, což bylo zhruba padesát dolarů (asi tisíc korun), ještěže jsem ji nekupoval já. Až jsem nakonec došel k mé možná až moc velké sbírce kamenů. Ani pod dvou vyřazovacích kolech se mi nepovedlo zredukovat tuto sbírku na přijatelné množství – nakonec mé balení skončilo tak, že když se mi povede zavřít kufr, určitě to bude v pohodě. Myslím, že si ani nedovedete představit, jak překvapený jsem byl, když mi na letišti navážili jedenáct kilo přes zavazadlový limit. Normální člověk by si asi řekl „No tak kašleme na kameny“, avšak já byl už tou dobou pevně rozhodnutý, že ty hloupé kameny jedou se mnou. Tak začalo zběsilé vyndavání, přendávání a přeskupování mých věcí. Nakonec to skončilo koupí druhého zavazadla a naprostého přeplnění mého příručního zavazadla. Ten batoh doslova přetékal, jak byl plný. Do toho jsem ještě cestoval s mým dvoudolarovým kovbojským kloboukem, aby se nezmačkal, dvěma mikinami a zimním kabátem s kožíškem uvázaných okolo pasu. Byla to docela podívaná. Pak už jsem si jenom vytiskl lístky a rozloučil se. I pár slz ukáplo, ale jenom ze strany Tiny. My chlapi jsme se prostě chlapsky rozloučili poplácaním po rameni a čau.

A tak začala moje nejdelší cesta domů. Ted si udělejte chvilku pohodlí, zavřete oči a představte si, co všechno se může na letu pokazit, ale pouze natolik, abyste nezemřel. První let. Z Halifaxu do Toronta. Šel krásně, hrál jsem šachy na mobilu, chvilku se i prospal a přemýšlel, co asi tak budu dělat, až se vrátím. Přistávám a zjišťuji, že mi za chvilku letí letadlo, tak stresuju na plné obrátky, a když se tam konečně dostanu, uvědomím si, že mám špatně nastavený čas na mobilu, bůh ví, jak se mi to povedlo. Uvelebím se tedy a vyčkávám. Už by se pomalu mělo nastupovat, tak se jdu zeptat, proč se nenastupuje, kde se dovídám za prvé, že tohle letadlo letí až za dvě hodiny, což rozhodně na mé letence nebylo napsáno, ale že tu jsem správně a za druhé, že se mi v Halifaxu nevytiskla kompletní letenka, že mi na ní chybí poslední let z Paříže do Prahy, avšak že mi ji hned úřednice vytiskne. Tak si říkám týjo, to je suprový, ale … nefunguje jim tiskárna letenek. Tak mne poprosí, ať přijdu později. Byl jsem tam ještě čtyřikrát v nadcházejících dvou hodinách a nakonec jsem dostal svou letenku 20 minut před odletem. Jelikož to byl mezikontinentální let, bylo to jedno z těch nadupaných velkých letadel s televizí zabudovanou v sedadle. Tak jsem celých jedenáct hodin koukal na filmy (Star Wars: The Last Jedi, Black Panter, Twirkling in Time, a nějaký japonský šermovací film), po tomhle atletickém výkonu jsme přistáli, říkám vám koukání na filmy nebylo nikdy tak vysilující. Přistání.

Všechno bylo v pohodě, měl jsem dvě hodiny na přestup. Přesně tak jsem si to odříkával. Nikdy jsem se nemýlil víc. Trvalo mi čtyřicet minut jenom se dostat z letadla, protože jsem byl až úplně vzadu. Hodina dvacet. Běžím, protože přestupy jsou zdlouhavé. Zabloudím. Jednou. Dvakrát. Francouzské letiště (fakt málo angličtiny), konečně se dozvím, jak se dostat tam, kde potřebuji být. Problém. Dá se tam dostat pouze letištním autobusem. Jsem na bráně C a potřebuji na bránu D, to je hned vedle, bude to naprosto v pohodě. Bam. Autobus přijel a já nastoupil a říkám si v pohodě, pořád mám ještě víc jak tři čtvrtě hodiny na to, abych se tam dostal, je to hned vedle. Možná to bylo hned vedle, ale autobus jezdí jenom okolo. Okružní jízdou. Podíval jsem se na celé pařížské letiště. Každou skulinku. Hodina a patnáct minut v hloupém autobuse. Byl jsem docela dost na dně, po dvaceti hodinové cestě byla už jenom jediná věc, kterou jsem chtěl. Domů. Úplně jsem pochopil, jak se musel E. T. cítit. A místo toho jsem se snažil zjistit, kde sehnat novou letenku. Pak mi řekli, že budu muset vrátit do sekce B, kterou jsem si mohl tak krásně prohlédnout díky mému autobusovému výletu. Hledám cestu, jak se tam dostat jinak. O jedno odbavení později a něco přes tři tisíce kroků se dostávám do kanceláře. Nejdříve zkouším svoji kostrbatou francouzštinu, načež se mi dostane plynulé odpovědi, které jsem opravdu nerozuměl. Tak to zkouším znovu s angličtinou. To už bylo účinnější. Tak říkám uletělo mi letadlo a myslím, že je to vaší chybou a ukazuji letenku se špatně vytištěným časem. Ona si ji bere a říká: „Hmmm, to vám uletělo, no. Budete si muset koupit novou.“ A já na to „Počkat. POČKAT! Jak jako koupit? Jsem naprosto přesvědčený, že tohle všechno musí být vaše chyba! (také protáčím oči a zveličuji situaci, tak jak to zvládnou jenom teenageři a zběsile listuji mezi letenkami, abych podložil svou pravdomluvnost), načež se dostaneme do argumentu, kde ona mi tvrdí, že letadlo odletělo přesně, jak mělo a že je to jen a jen moje chyba. Samozřejmě se nenechám zastrašit a horlivě ukazuji na letenku se špatně vytištěným časem. Když se na ni konečně podívala pořádně, uvědomila si, že mám pravdu, avšak hned mi navodila menší zástavu srdce, když vyhledávala nejbližší let do Prahy a řekla mi, že mi to nejdřív poletí zítřejšího dne v osm hodin večer. V ten moment jsem si málem začal trhat vlasy. Naštěstí po pečlivější prohlídce tam našla letadlo, které letělo za čtyři hodiny. Opravdu mi spadl kámen ze srdce a v hlavě jsem se už odnášel do svého pokoje a měkounké postýlky.

Zdvořile jsem poděkoval a vítězoslavně jsem odcházel s letenkou a rudě podlitýma očima od pláče. Konečně zpět na odbavování, podle mých výpočtů posledního, kde čirou náhodou zjišťuji, že letenka, kterou jsem si před chvíli vydobyl, nebyla letenkou, avšak pouze papírem, který musím vzít do další pobočky, kde mi ho vymění za letenku. Mám čtyři hodiny. „Naprosto v pohodě, nemusím se stresovat,“ povzbuzuji se na duchu (musí vám být jisté, že touhle dobou už ani sám sobě nevěřím). O dvě hodiny později. Stále ve frontě pro mou letenku. Hodina a půl do odletu letadla. Konečně dostávám svou letenku. Nakonec dorážím do čekárny k mému letu třicet minut před nástupem. Konečně v letadle. Všemu konečně konec. Teď už se nic pokazit nemůže. Dobré by bylo, kdyby se mnou to letadlo ještě spadlo, ale nakonec se jenom ztratily moje kufry, které mi přivezli tři dny po mém příletu hezky až domů. Pak už jsem se jenom setkal s mojí rodinou, která tam na mne už čekala.

image47image48
image49

Závěr

Před mojí cestou jsem měl mnoho snů, a když na to teď zpětně koukám, uvědomuji si, že jsem si většinu z nich splnil. Rád bych řekl, že to byla velmi cenná zkušenost a doporučil bych ji každému, kdo má odvahu tuto šanci využít. Rozhodně mi to ukázalo jiný pohled na věci, které se děly tady doma, a přineslo řadu zkušeností, které bych nikde jinde na světě nezískal. Také bych doporučil vám svůj příběh sepsat, protože když jsem to tady teď psal, uvědomil jsem si, na kolik věcí a zkušeností jsem už stihl zapomenout. Děkuji za pozornost.

Kryštof Pšenička, 5S

Škola zpracovává v souvislosti s využitím webových stránek pouze takové cookies, které jsou nezbytně nutné pro zajištění provozu webových stránek a internetových služeb u kterých není nutno získat souhlas uživatele webu (technické a relační cookies).
Ok