Projekt Za divokou Doubravkou i samy organizátorky, paní profesorky Satrapová, Dvořáková a Tesařová značně podceňovaly. Počítaly s tím, že jestli se jejich projekt otevře, bude v něm přihlášených pouze pár studentů. To se ale zmýlily! Projekt byl ve chvíli plný a měl ještě spoustu náhradníků. Jsem ráda, že patřím ke šťastlivcům, kteří se na projekt přihlásili - prožili jsme vážně skvělé chvíle a to nejen v divokém údolí řeky Doubravky.
Cesta všech dobrodružství chtivých studentů počínala na Hlavním nádraží, z něhož jsme vyrazili vlakem. Cesta rychle uběhla a než jsme se stačili nadát, ocitli jsme se v Golčově Jeníkově. Pár stanic autobusem a pak už pěkně po svých. Tato pěší cesta byla poněkud zdlouhavá - šli jsme, obtěžkáni mnohdy objemnými zavazadly, po silnici a všude kolem nás bílobílá mlha. Konečně jsme dorazili do Uhelné Příbrami, kde jsme přespávali v mateřské škole přestavěné na ubytovnu. Tam jsme se ale ani nestačili začít nudit a metelili jsme na nákup jídla na večeři a poté na oběd do místní školy. Po obědě si pro nás pan myslivec a lesník Petr Smutný, kterého nám paní profesorky představily, připravil veliké lesní "člověče nezlob se" a ukázal nám divoká prasata ve svém revíru.
Zpět na ubytovně jsme si vybalili a pocítili příjemnou atmosféru společenské místnosti, v níž se nacházel klavír a pingpongový stůl, kterých někteří rádi a s hbitostí využili. Večer nás čekala ještě přednáška o lesnictví a myslivosti, o zimním přikrmování zvěře a obecně o věcech, které bychom měli při návštěvě lesa znát. Dalším bodem programu bylo střílení ve střelnici na pohybujícího se plechového jelena. Každý měl tři rány a věru - trefit se nebylo tak lehké. Po dlouhém dnu jsme usínali zachumlaní ve spacácích s vědomím, že zítra nás čeká cesta po toku divoké Doubravky!
Po ranním rozkoukání a snídani jsme vyrazili do Chotěboře, odkud jsme měli v plánu jet do Bílku vlakem. Na nádraží nás nemile překvapila skutečnost, že náš vlak pojede až za hodinu. Paní profesorky se rozhodly nečekat a vydali jsme se proti proudu Doubravky směr Bílek pěšky. Cesta údolím byla nádherná. K podzimnímu počasí sice patří mokro - a že se v údolí vlhko stahuje hojně - ale ani pády po kluzkých kamenech a železných schodech nám nezkazily zážitek z půvabně divoké přírody, stejně jako to, že cesta byla mnohdy strmá a náročná po již zmiňovaných schodech. Cestou jsme se čas od času zastavili a vyslechli si zajímavé pověsti vážící se k historii údolí Doubravky: O černém muži a černém psu, o hejkalech, o Jitce a Údolenovi a další. Z Bílku jsme se zpátky do Chotěboře svezli vlakem a ještě jsme se byli podívat do geoparku v areálu místního gymnázia, kde paní profesorka Satrapová rok učila. V Chotěboři jsme měli rozchod a pak už autobusem zpátky do „Uhelky“.
Večer nás ve společenské místnosti paní profesorky překvapily úkolem - měli jsme ve skupinách zahrát pověsti, které jsme ten den slyšeli. Scénky se docela zdařily a u všech jsme se zasmáli a pobavili.
Pátek mnozí z nás zahájili balením a po snídani jsme nadobro i s batohy opustili naše zázemí. Bagáž jsme odložili ve škole, kde jsme první den obědvali, a pan Smutný nás opět zavedl do lesa. Zkoušeli jsme automatickým přístrojem měřit výšku stromů, počítali jsme, kolik kubíků dřeva bychom z různých kusů dostali a pan Smutný nám ukazoval, jak se dá pomocí speciálního vrtáku zjistit podle letokruhů stáří stromů. Po tomto programu jsme se s ním rozloučili a ještě jsme se došli podívat na Kobylí hlavu - nedalekou skálu. Naskytla se ještě možnost jít si prohlédnout tzv. Zkamenělou řeku, kamení sesunuté po tání ledovce. Sedm statečných v čele s paní profesorkou Tesařovou se nenechalo odradit poněkud mokrým a mlhavým počasím a tuto možnost využilo. Měla jsem to štěstí a byla mezi nimi. Musím říci, že to stálo za to! Tento odštěpek se ke zbytku připojil při obědě, po kterém nás čekalo jediné - návrat zpět do Prahy. Jeli jsme autobusy a vlakem. Většina z nás cestu prospala a není divu, měli jsme za sebou bezmála tři vyčerpávající dny plné poznání a snad i zábavy.
Za sebe (a myslím, že i za ostatní) můžu říci, že se projekt povedl. Chtěla bych za něj profesorkám, které ho pro nás připravily, jménem všech účastníků poděkovat. Program byl skvělý. Byla to báječná zkušenost. Nejen že jsme poznali nové krásy přírody, ale měli jsme možnost poznat i studenty z jiných tříd, provětrali jsme se na čerstvém vzduchu a načerpali poznatky do přírodovědných předmětů.
Míša Šedivá, 2S