Ve středu 4. 11. přišli do školy dobrovolníci, kteří pomáhají uprchlíkům na chorvatsko-srbské hranici a pořádají sbírky na jejich podporu. Tyto dobrovolníky nezašťiťuje žádná organizace, a proto je situace na hranicích velmi neorganizovaná a složitá. O tom a o jiném s námi diskutovali v aule školy. Debaty s dobrovolníky se zúčastnili nejen studenti, ale i někteří členové pedagogického sboru.

Dobrovolníci zahájili přednášku popisem situace na hranicích, prezentací fotek a své práce v terénu. Načež se rozvířila velmi bohatá diskuze. I přes silnou kontroverzi obklopující toto téma diskuze probíhala civilizovaně a pokojně.

Vojtěch Gregar

Vypracoval: Martin Schwarz a Ondřej Bouška (původní článek)

V úterý 1. září začala škola a hned v sobotu 5. září budeme odjíždět na seznamovací kurz do Krkonoš na Lesní boudu v Peci pod Sněžkou. Ihned se rozpoutala debata, kdo s kým bude na pokoji bydlet. Všichni jsme se moc těšili. Je to prima příležitost lépe se poznat a získat nové kamarády. Abychom mohli odjet, paní učitelka vybrala prohlášení zákonného zástupce a kopii karty zdravotní pojišťovny.

1. den

Ráno v sobotu 5. září se asi nikdo nemohl dočkat, až si vezme kufr nebo batoh a půjde do školy.

Před gymnáziem stálo mnoho spolužáků, rodičů, přijel autobus a mikrobus. My kluci a dvě holky z P1A pojedeme minibusem, zbytek děvčat a celá třída P1B pocestují autobusem.

Po odjezdu od školy panovala dobrá nálada, kolovaly bonbóny a všichni jsme si užívali pohodovou cestu.

Téměř u cíle, na klikaté horské silničce, právě probíhal cyklistický závod. Fandili jsme závodníkům, i když nám znemožňovali rychle dojet na chatu.

Při příjezdu nám paní profesorky daly základní informace o pobytu. Naše pokoje byly malé, útulné, s palandou a jednou postelí a s malou skříní, ve které zmizelo naše oblečení.

Poté jsme prozkoumali okolí krátkou procházkou.

Po večeři v jídelně, která se proměnila ve společenskou místnost, probíhaly hry, například bingo. Cesta nás vyčerpala, a tak hned po večerce, která byla v deset hodin, všichni usnuli.

Popis chaty

Chata Lesní bouda se nachází v nadmořské výšce 1 102 m n. m., na osamělém místě v krásné přírodě nedaleko od Pece pod Sněžkou. Je obklopena horskými loukami a lesy. Leží na jedné z hlavních cest vedoucích na hřebeny Krkonoš.

Dřevěná chata svým vzhledem zapadá do horské krajiny. Má dvě patra. V přízemí se nachází stylová roubená restaurace s kuchyní. Z restaurace lze vyjít na terasu. V zimě jde využít i lyžárnu.

V prvním patře je asi osmnáct dvou až devítilůžkových pokojů. Pokoje jsou skromně vybaveny. Mají postele nebo palandy, skříně na uložení oblečení a malé umyvadlo se studenou a teplou vodou.

Na chodbě se nacházejí umývárny, sprchy a toalety.

V současné době je v okolí chaty zřízena ekofarma. Na loukách majitelé vybudovali elektrické ohradníky, v nichž se pasou ovce a kozy.

Před chatou zvláště sportovce zaujme vyhřívaný bazén a škvárové hřiště na míčové hry.

2. den

V neděli ráno nás přišla vzbudit paní profesorka v osm hodin. V půl deváté jsme sešli dolů do jídelny na snídani. Paní učitelky nás postupně pouštěly vybírat si jídlo ze švédských stolů. Největší zájem byl o čerstvé teplé domácí rohlíky, ke kterým si většina z nás brala i šunku, salám nebo různé sýry.

Protože dopoledne vydatně pršelo, hráli jsme různé paměťové hry. Většinou šlo o to zapamatovat si jména ostatních spolužáků. Ale stejně se to některým moc nedařilo. Po obědě pořád hustě mžilo, a proto zábava v jídelně pokračovala.

Večer po večeři byla první diskotéka a v deset hodin jsme šli unavení spát.

3. den

V pondělí nás z postele vytáhlo docela pěkné počasí, a hlavně nepršelo. Čekal nás hezký den. Krátké pěší túry po okolí naplnily celé dopoledne i odpoledne. Příjemná byla procházka krásnou přírodou kolem blízkých chat.

Večer měl přednášku pan z Horské služby. Zajímavě vyprávěl o jejich práci, o bezpečném chování na horách a o tom, co máme například dělat, když se ztratíme. Povídal nám i různé příhody, které se staly turistům. Řekl nám telefon 1210, kam máme v případě problémů zatelefonovat.

Den utekl jako voda, končil pozdě a rádi jsme ulehli do postelí.

4. den – Sněžka

Ráno nás paní profesorka vzbudila a my jsme vylítli z postelí, protože jsme měli jít na nejvyšší horu České republiky. Po půl hodině jsme se nasnídali a udělali si svačiny.

Vyšli jsme s energií na sto procentech, i když většina z nás se chtěla vrátit už po stech metrech, včetně Ondry. Když jsme došli k první hospodě, tak už nás hodně bolely nohy, ale po návštěvě hospody nás bolet přestaly. Po kilometru jsme dorazili k další hospodě a tam jsme už naplno odpočívali. Někteří pili horkou čokoládu, někdo si koupil chipsy a někdo surfoval na mobilu, protože tam měli rychlou WiFi zdarma. Pak jsme ale museli zase vyrazit a přes křoví jsme uviděli Sněžku. Už jsme byli blízko. Kluci skákali do Polska a zpátky. Znenadání jsme už byli pod Sněžkou a po cestě jsme se vydali až na vrchol.

Když jsme dorazili až nahoru, byl odtamtud nádherný výhled do Česka i Polska. Když všichni vyšli, měli jsme rozchod na tři čtvrtě hodiny. Mohli jsme fotit, najíst se, odpočívat nebo si povídat. Ale pak jsme museli zase jít.

Cesta zpátky byla hrozná. Terénem byly vlastně velké schody, které byly prudké a kamenité.

Naštěstí jsme už dorazili do Pece pod Sněžkou, kde jsme měli další rozchod, ale bylo už pozdě. Skoro všechny obchody byly zavřené.

Potom následovala ještě celkem dlouhá cesta do kopce k Lesní boudě, ale nakonec jsme uviděli Lesní boudu a všichni jsme byli moc rádi. Ještě jsme se navečeřeli a po desáté hodině jsme šli spát.

5. den

Ráno jsme trénovali softball, každý měl pětkrát vystřelit a nejlepší v tom byl Gusta. Míček vystřelil přes celé hřiště.

Potom jsme se vystřídali s béčkem a šli jsme plnit disciplíny olympiády. Museli jsme přejít trasu s míčkem na hlavě. Rekord mělo áčko. Bylo to asi 16,90 vteřin. Potom jsme hráli divnou vybíjenou, kterou jsme hráli v kruhu, a když jsi míč prohodil mezi nohama někoho jiného nebo dvou odlišných lidí, vybil jsi je. A v poslední disciplíně jsme házeli pingpongové míčky do kýble.

Odpoledne jsme nacvičovali na představení, protože večer přijela naše paní ředitelka. Nejdříve nastoupilo áčko. Hned první dva účinkující - Matyáš a Anežka ohromili publikum svým žonglováním. Lada a Klára recitovaly báseň, holky tančily na píseň Diamonds a pak přišlo to nejlepší, nejúžasnější a nejnapínavější vystoupení všech dob, které sám zrežíroval Alex Plata, v němž ztroskotaly lodě námořníků a unesli je hroziví domorodí lidi. Nakonec je všechny zachránila paní ředitelka.

Potom vystoupilo béčko s vystoupením Policie Krkonoše. Po všech vystoupeních přišly na řadu otázky na paní ředitelku a zjistili jsme šokující věc. Paní ředitelka fandí spíš FC Barceloně než Realu Madrid.

6. den

Ráno jsme opět hráli softball, ale už jsme ho netrénovali, ale hráli jsme zápas A vs. B, áčko bylo jako první na pálce, ale nedokázali skórovat. Toho využilo béčko a po prvním kole vedlo 1:0. Áčko si to nenechalo líbit a vyrovnalo na 1:1. Ve třetím a posledním kole to ale béčko natřelo áčku a zápas skončil 4:1.

Po obědě se sehráli ještě dvě utkání. Ve vybíjené nejdříve hrály holky, kde nejdřív vyhrávalo áčko, ale béčko dokázalo otočit skóre. Druhý zápas hráli kluci, v něm vyhrávalo naopak béčko, ale na rozdíl od holek si kluci dokázali náskok udržet i přes skvělou hru kapitána áčka Filipa.

Potom jsme šli k nedaleké rozhledně. Byla hodně vysoká, ale většina z nás se zajímala spíše o borůvky. A když jsme se vraceli, všichni měli modré nebo fialové ruce.

Po večeři jsme hráli další olympijské aktivity. Nejdříve se skákal trojskok a potom jsme kopali malými míčky do malinké branky. V této disciplíně se nám moc nedařilo, i když máme tři fotbalisty.

Pak jsme si ještě museli alespoň trochu sbalit. Celý den jsme ukončili diskotékou, ale nebyli na ní všichni, protože někteří ještě balili.

7. den

Ráno jsme si dobalili zavazadla a desátý pokoj musel rovnat povlečení z peřin a polštářů. Až potom jsme mohli jít na poslední snídani. Po snídani jsme si ještě sbalili svačiny. Pak jsme museli čekat, než přijede autobus. Někdo hrál hry na mobilu a někdo si povídal. Paní profesorky nás zavolaly pro kufry, abychom je dali do autobusů.

Vyjeli jsme a všichni se nějak zabavili. Po pár minutách jsme přijeli k benzínce. Nakoupili jsme si občerstvení a jeli dál.

Ve tři čtvrtě na jednu jsme uviděli naše rodiče stojící před gymnáziem. Rozloučili jsme se a šli domů.

Seznamovací kurz jsme si moc užili. Doufáme, že na Lesní boudu ještě někdy pojedeme. Nejlepší z celého pobytu je to, že se už všichni pořádně známe.

Letošní Podzimní čtení v Louvru, pod záštitou paní profesorky Ivany Maršálkové, se odehrávalo již po páté, a to tradičně ve velmi příjemných prostorách galerie kavárny Louvre, která se mimochodem drží dlouhodobě na prvním místě v hodnocení pražských kaváren.

Letošními témata, která navrhuje také již tradičně pan spisovatel Michal Viewegh, zněla takto: MILOVAT ŽIVOT VÍCE NEŽ JEHO SMYSL a druhé téma bylo: NEPTEJ SE, CO TI ŽIVOT DÁVÁ, ALE CO TY MŮŽEŠ DÁT ŽIVOTU. Na tyto náměty měli studenti vybraných gymnázií vytvořit povídku. Soutěže se účastnila tato gymnázia: Nad Štolou, Voděradská, Budějovická, Zatlanka a Elišky Krásnohorské.

Do celé soutěže se zapojilo přes 95 studentů, avšak pouze deset nejlepších se probojovalo až sem na Podzimní čtení v Louvru, kde porota, tvořená profesory uvedených gymnázií a samozřejmě jejím předsedou Michalem Vieweghem, vybrala vítěze. Porota to neměla vůbec lehké. Přestože témata byla poněkud těžší a pochmurnější, našly se zde i velmi vtipné povídky. Naši školu zastoupili dva studenti: Tereza Šírová a Matyáš Procházka (S7B). Porota se však nakonec jednomyslně shodla na vítězce Emě Labudové z Gymnázia Budějovická, porotci ocenili především velmi originální zpracování tématu.

Dopolední program nám zpestřilo hudební vystoupení Tatiany Meierové (S7B). Všichni byli nadšeni!

Jak závěrečným slovem potvrdil pan Michal Viewegh, v psaní se nedá soutěžit, a proto si každý účastník finále mohl odnést jako ocenění svého literárního umu knihu od M. Viewegha i s věnováním. Další cenné dárky věnoval hlavní sponzor soutěže – Literární noviny, tyto byly zastoupeny panem Janem Štolbou.

Literární čtení bylo pro všechny velmi příjemně stráveným dopolednem, takže se moc těšíme zase na příští rok a na šesté pokračování Podzimního čtení v Louvru, které je naplánováno na 11. 11. 2016.

Markéta Balcárková, S7B

V pondělí 26. října 2015 se naše třída vypravila do Senátu Parlamentu České republiky za doprovodu třídní profesorky Maršálkové a její zástupkyně prof. Bimkové. Sešli jsme se po první hodině v hale školy, odkud jsme došli na zastávku Korunovační. Na Malou Stranu jsme dojeli tramvají č. 12, v níž jsem upřímně litovala ostatní spolucestující. Po krátkém rozchodu jsme se společně vypravili na Valdštejnské náměstí, kde se nás ujala paní průvodkyně. Pro vstup do budovy jsme museli absolvovat bezpečnostní prohlídku, skoro jako na letišti. Všichni prošli bez problémů až na paní třídní profesorku…

Návštěvu Senátu jsme zahájili v Hlavním sále. Usadili jsme se v pohodlných modrých židličkách a vyslechli si úvod o historii paláce a životě Albrechta z Valdštejna. K tomu jsme si mohli podrobně prohlédnout nádherný veliký sál. Na stropě jsme viděli obraz od Baccia del Bianca, na němž se Valdštejn nechal zpodobit jako bůh války Mars v alegorickém vozu se čtyřmi koňmi – čtyřspřeží přitom bývalo vyhrazeno nejvyššímu bohu Diovi.

Další část prohlídky nás vedla do Rytířské síně, kam kdysi byli uváděni význační hosté. Každého musel nejprve upoutat veliký jezdecký obraz Valdštejna z roku 1631. Za pozornost bezpochyby stály i tapety z telecí kůže, do nichž jsou vytlačeny motivy květů, plodů a ptáků.

Zdobenými dveřmi jsme prošli do další místnosti, tzv. Předpokoje. Zde nás zaujala především dvě benátská zrcadla. Odtud jsme, stejně jako kdysi vybraní hosté, pokračovali až do Audienční síně s kruhovým půdorysem. Pod původním lustrem jsme mohli otestovat výbornou akustiku sálu. Průvodkyně nás tady upozornila na vyobrazení vývoje lidstva na čtyřech obrazech u stropu.

Z Audienční síně jsme prošli Mytologickou chodbou, která je vyzdobena mnoha výjevy z antických bájí a původní Valdštejnovou truhlou. Schodištěm s fotografiemi předsedů Senátu jsme vešli do Jednacího sálu, který původně sloužil jako konírna. Koně v ní museli mít opravdu pohodlné ustájení – říká se, že je měl Valdštejn raději než lidi…

Už bez paní průvodkyně jsme nahlédli do neuvěřitelně vysoké kaple sv. Václava (Valdštejn byl nejen Albrecht, ale také Eusebius a Václav) a sešli do podzemí. Krátce jsme si prohlédli původní studny, ale mnohem více nás zaujaly neobvyklé dary, které senátoři dostávají v cizině při zahraničních cestách.

Když jsme se opět dostali ven, zašli jsme ještě do Valdštejnské zahrady, kterou jsme si ale moc neužili. Viděli jsme jen Salu terrenu, dva pávy a jezírko s rybami, které každého udiví svou velikostí.

Tím skončila naše prohlídka Senátu a my se museli vrátit zpět do školy na vyučování, které bychom v ten den sice klidně oželeli, ale učitelé byli bohužel jiného názoru.

M. Novotná, T3B