Dovolte mi, abych zde jednak vyjádřil svůj dík a obdiv k pánům z oktáv, kteří prolomili hranice dosavadních úspěchů v této soutěži a poprvé se probojovali až do samotného grand finále v Pišqworkách, a jednak se s vámi všemi podělil o zážitek z tohoto klání očima Matyáše Procházky (na obrázku je uprostřed :)).
Josef Marek
Tým Štola C, který se už třikrát úspěšně dostal do krajského kola prestižní soutěže Pišqworky, letos předvedl nevídaný úspěch. A my, jako členové tohoto týmu, Vám o našem úspěchu povíme.
Po jasné výhře skupiny v pražském kole jsme jednoznačně rozdrtili své soupeře v play off ve čtvrtfinále. V semifinále jsme se utkali s dalším štoláckým týmem, ale zkušenosti se zúročily a výhra byla naše. Ovšem to způsobilo něco neskutečného. Štola C byla ve finále, což znamenalo jediné – příští týden jedeme do Brna na grand finále. Ačkoli v krajském kole jsme nakonec obsadili pouze druhé místo, bylo jasné, že jsme jedním z žhavých kandidátů na skokana roku 2016.
Uběhlo tedy něco málo přes týden a nastal čtvrtek – den, kdy naše brněnská cesta měla začít. S panem profesorem Josefem Markem, který nad námi po celou dobu držel ochrannou a pomocnou ruku (tímto mu i veřejně děkujeme), jsme byli na všem domluvení, a tak se stalo, že jsme se ocitli ve čtyřech na Hlavním nádraží (pátý člen měl dorazit později sám).
I přes všechny nástrahy jsme se opravdu ocitli ve správném vlaku, který jsme si předem vytipovali. Sedli jsme si na nejluxusnější místa v celém vlaku a ten se opravdu rozjel – už nebylo cesty zpátky.
Cesta ubíhala rychle, protože jako správný tým jsme velmi společensky založení a dokážeme se tak spolu zabavit. Občas za námi i někdo přišel a žádal o autogramy, ale na to jsme už byli zvyklí z domácího prostředí.
Asi po dvouapůlhodinové jízdě náš vlak dojel do naší cílové destinace. Vystoupili jsme z vagonu. Už v ten moment bylo ve vzduchu cítit napětí, ale nenechali jsme se rozhodit a šli se ubytovat.
Po úspěšném zdolání cesty brněnskou šalinou jsme asi po desetiminutové chůzi dorazili k našemu luxusnímu resortu. Výtahem z roku 1990, kterému nefungovalo tlačítko do šestého patra, kde byly naše pokoje, jsme dojeli do čtvrtého poschodí, protože v pátém patře pro změnu nešly otevřít dveře (byl to opravdu muzejní kousek). Následoval těžký výšlap dvou dalších poschodí a konečně jsme mohli zajásat.
Po ubytování jsme se šli podívat po kulturním dědictví, které druhé největší město České republiky skýtá. Při té příležitosti se k nám připojil i pátý člen týmu a byli jsme kompletní. Po duši obohacující procházce jsme zavítali zpět do naší vily. Věděli jsme, že na další den musíme být maximálně psychicky i fyzicky připravení.
A tak nastal pátek, den, kdy se mělo rozhodnout, zdali je nám souzena kariéra profesionálních hráčů pišqworek. Na Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity, kde se měl celý turnaj odehrávat, jsme dorazili plní dobré nálady a sebevědomí. Obdrželi jsme reklamní předměty, malé občerstvení a tužky potřebné ke hraní.
Po vylosování skupin nám bylo jasné, že to bude těžká cesta. Měli jsme tu nejtěžší skupinu – mezi protivníky byl i loňský vítěz a tým, který byl o víkendu na soustředění v Polsku, kde porazil polské mistry.
Po pěti hrách skupiny to s námi nevypadalo růžově, ale ani ne černě. Vybojovali jsme si čtvrtou pozici. Čekali nás tedy další dva zápasy o třinácté až šestnácté místo. První zápas byl velmi složitý, a i přes náš vyvinutý nátlak nás udolali. Naštěstí v dalším zápase jsme protivníkům ukázali naše největší eso – taktiku „venezuelský potkan“ následovanou „zajíčkem v jamce“. Tento mač jsme vyhráli a na celkovém žebříčku náš tým Štola C zaujal neskutečné patnácté místo z celkového počtu 1 130 zúčastněných týmů.
Po této vydařené akci jsme se vydali na cestu zpět, která uběhla velmi rychle, a tak jsme se ocitli zpátky na Hlavním nádraží, kde naše cesta započala.
A nějaká slova na závěr? Jděte si za svými sny, potkáte nové lidi a možná dostanete skvělé pišqworkářské tričko jako my.
P. S. Ahoj mami.
