Již sedmý biologický kurz proběhl tentokrát od 1. do 5. září na základně DDM Stod na břehu řeky Mže pod zříceninou hradu Buben.

Na co si účastníci rozhodně nestěžovali? Na nudu. V průběhu dne jsme nabízeli průměrně dvanáct programů vedených většinou externími odborníky. Každý si mohl vybrat podle svého zájmu od botaniky, ekologie a archeobotaniky přes zoologii, etologii až po anatomii a fyziologii člověka. Minimum teorie, maximum praxe. Příprava pastí, lovení, odchyty, sběry, pitvy, určování, mikroskopování… Vůbec nebylo na překážku, že se během jednoho programu sešli žáci z tercie a oktávy. Někdy měli více znalostí mladší studenti, jindy starší, ale každopádně se každý něco nového dozvěděl. Budoucí maturanti využili možnosti vést s externisty z vysokých škol rozhovory o možnostech uplatnění a průběhu studia na některých vysokých školách.

Ve volných chvílích (ani nevíme, kdy vlastně byly) nacvičili starší účastníci ve skupinách dramatizaci některých biologických dějů (genová exprese, dýchání, fotosyntéza), mladší zpracovávali zvolený miniprojekt.

Ve čtvrtek 3. září jsme navštívili rezervaci SOOS a nejznámější rezervace Slavkovského lesa (Smraďoch, Tři křížky, Kladská). Počasí nám v tento den zrovna moc nepřálo, ale s kapkou optimismu a deštníkem jsme objevili i český endemit – rožec kuřičkolistý.

Na úplný závěr kurzu si všichni vyzkoušeli akceschopnost při poskytování první pomoci. Učili jsme se, jak zachránit život v případě pádu ze schodů se zástavou dechu a tepu a postiženému infarktem. Pak už si účastníci jen zabalili vše včetně řady metodických a výukových materiálů, jejichž množství mohl každý ovlivnit nejen aktivitou při odborných programech, ale i tím, jak ochotně se stavěl třeba k mytí nádobí nebo k úklidu společných prostor, a vydali se na cestu domů.

A závěrečná otázka: Kam příště?

A vzkaz od externistů: Bylo nám s vámi dobře a rádi přijedeme znovu.

V pondělí 7. září ráno jsme vyrazili vlakem z Hlavního nádraží do saského města Sebnitz na pětidenní jazykový pobyt „Šprichst dů dójč“. Hned na nádraží v Sebnitz jsme se potkali se skupinou žáků z Berlína, kteří měli stejný cíl.

Program našeho pobytu byl velmi pestrý. Kromě jazykových kurzů s německou lektorkou Andreou jsme hráli různé hry v němčině, sportovali a jezdili na výlety. Navštívili jsme například chloubu městečka Sebnitz – Museum Kunstblume, podívali jsme se do porcelánové manufaktury v Míšni nebo se prošli skalním městečkem Bastei.

Vyzkoušeli jsme si i němčinu v praxi, nejlépe nám to asi šlo na závěrečné večerní diskotéce.

Týden nám rychle uběhl, v pátek večer jsme už byli doma. Moc se nám v Sebnitz líbilo.

Žáci K4A a K5A, Petra Stejskalová a Iva Tupá

 

prokarsterra-logogymstola-logo

V minulém školním roce se studenti našeho gymnázia zúčastnili 3. ročníku mezinárodní soutěže „Chráněný kras – dar budoucím generacím“, která je součástí pilotní vzdělávací strategie ProKARSTerra­‑Edu. Ta v roce 2012 získala podporu UNESCO.

Soutěž se konala v rámci mezinárodní vědecko­‑praktické konference o chráněných krasových území „Chráněné krasové oblasti – vzdělávání a praxe“ v září 2015 v Sofii.

V kategorii Kresba nebo práce s přírodními materiály určené pro žáky do 12 let získaly žákyně prim:

Klára Hellerová a Anežka Tűrková za společnou práci 1. místo,

Kateřina Vašků, Agáta Motlochová a Emma Bednaříková 2. místo a

Lenka SkácelíkováAlžbětou Novákovou 3. místo.


Obrázek: Klára Hellerová, Anežka Tűrková: „Jeskyně s vodopádem“

Naše škola byla také oceněna za rozvíjení zájmu o životní prostředí, který se podněcuje jak formou výuky v přírodovědných předmětech a estetických výchovách, tak v mimoškolních aktivitách a projektech.

Odměnou pro vítěze a jejich učitele byla možnost zúčastnit se prázdninové akce „Traveling Summer School of Karst in Bulgaria“. Oceněné žákyně již bohužel měly naplánován prázdninový program s rodiči, a tak jsme naše gymnázium reprezentovaly pouze my, pedagožky. Program cesty byl přírodovědně, historicky i umělecky velmi hodnotný a zajímavý. Během pobytu jsme také navázaly mnoho zajímavých a perspektivních pracovních kontaktů i osobních přátelství. Velmi rády bychom i nadále pokračovaly ve spolupráci s našimi zahraničními kolegy, kteří nám partnerství v připravovaných projektech nabízejí.

Naše kolegyně z Německa Sigrid Vogel výstižně popisuje a fotograficky dokumentuje tuto akci ve své osobní zprávě.

Ivana Jirková a Marie Satrapová

Historie třídy 1S (2015–2021) Gymnázia Nad Štolou se začala psát dne 26. srpna 2015 v 9.00, kdy jsme se poprvé sešli na Hlavním nádraží v Praze. Odtud jsme se přesunuli vlakem do zastávky Roudná a pak ještě pěšky lesem do kempu Orion. Ubytovali jsme se ve čtyřlůžkových chatkách a pak se již rozjel náš společný program.

Nejprve jsme se začali seznamovat. Hra se jmény byla užitečná nejen pro nás, ale i pro naše profesory. Potom jsme se řadili například podle data narození, velikosti obuvi či barvy vlasů. Nic těžkého, že? Jenže my jsme všechno tohle museli udělat bez jediného slova! Dále jsme každý dostali vyplněný dotazníček některého našeho spolužáka a podle toho, co má nebo nemá rád, jsme mu vymysleli dárek. V neposlední řadě jsme měli šanci poznat naši třídní profesorku, která nám připravila kvíz o sobě, a my jsme odhadovali správné odpovědi.

V další hře jsme zkoumali, jakou roli v týmu je každý z nás schopen nejlépe zastávat, což se nám v dalším soužití třídy určitě hodí. Prubířským kamenem týmové spolupráce byla například hra, při které jsme museli úplně obrátit plachtu, na které stála celá třída, a při tom se nikdo nesměl dotknout žádnou částí těla země. Zrovna tak přenesení každého z nás přes „bažinu“ pouze za pomoci rukou ostatních spolužáků ukázalo, že jsme schopni spolupracovat.

Poznání „mužského a ženského“ elementu ve třídě napomohla hra Marťani a Venušanky, při které oba týmy, jejichž složení bylo evidentní, charakterizovaly samy sebe, natočily o sobě video, napsaly, co by požadovaly od druhého pohlaví, a nakonec pro druhý tým připravily dárek.

Hra Epidemie prohloubila naši týmovou spolupráci, důvtip a nakonec i schopnost řešit různé logické hádanky a rébusy, což jistě uplatníme při studiu matematiky, češtiny i dalších předmětů.

Vyvrcholením našeho třídního programu byla tzv. Lesní maturita, kde vstup na školu a pak každý ročník našeho studia byl reprezentován určitým úkolem. Napřed nám zavázali oči šátky, vzali jsme se za ruce a byli jsme vydáni napospas naší třídní profesorce, která nás odvedla kamsi do hloubi lesa. Potom jsme jeden po druhém museli stále poslepu prolézt úzkou mezerou mezi stromy a přelézt propast po laně. Jistou výhodou tedy bylo, že jsme ji přes ty šátky neviděli. Pak jsme zkoušeli již s odhalenými zraky rovnováhu na dalších lanech a dále dopravit všech třicet žáků třídy plus paní profesorku do ohradníku z lan, aniž bychom se lan dotýkali (byl v nich přece proud). Následovala ulička důvěry. O čem tento úkol byl, je asi zbytečné komentovat. A nakonec jsme museli všichni dohromady vytvořit obludu, která měla n‑2 nohou, kde n byl náš počet. Ale i tento matematický oříšek jsme rozlouskli a maturitu složili. Kéž by ta skutečná byla také tak vtipná!

V kempu jsme ale nebyli ze školy sami, proto jsme dostali příležitost poznat i třídy 1. A a 1. B, a to při velké multidisciplinární hře, během níž jsme ve smíšených týmech plnili dvacet úkolů. Jako příklad uvádíme přivedení co největšího zvířete do kempu, přinesení co největšího nebo co nejneužitečnějšího předmětu, na řadu přišly i další úkoly prověřující schopnost týmové spolupráce, zručnost a zapojení všech smyslů.

Volné chvíle vyplnilo hraní frisbee a fotbalu, jeden večer pak opékání špekáčků a zpívání s kytarou u táboráku. Po skončení oficiálního programu jsme se ještě scházeli před chatkami a povídali si až do večerky. Také jsme všichni dostali školní trička, kterými bylo definitivně potvrzeno, že jsme Nadštoláci.

Pravda, objevily se drobné stížnosti na vrzající postele, placené sprchy nebo na to, že v kempu nevaří jako maminka doma, ale nakonec i tyto drobnosti prověřily naši psychickou odolnost a stmelily kolektiv. Kurz jsme si dle našeho názoru užili každý po svém a rozhodně splnil svůj účel. No řekněte, nestává se každý den, že se skupina třiceti lidí po pár dnech baví, jako by se znala odjakživa!

Eliška Onderková, Nela Zakucia, Danča Marcalíková, Honza Růžička a Věra Tesařová

Škola zpracovává v souvislosti s využitím webových stránek pouze takové cookies, které jsou nezbytně nutné pro zajištění provozu webových stránek a internetových služeb u kterých není nutno získat souhlas uživatele webu (technické a relační cookies).
Ok