Ve dnech 21. a 22. března 2019 se uskutečnil v přednáškovém sále Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice pod záštitou hejtmana Pardubického kraje 16. ročník celostátní konference ENERSOL 2019. Naše gymnázium mělo v celostátním kole opět zástupce. Karolína Chalašová ze třídy S6A se v krajském kole s prací „Palivový článek v mikrokogeneraci“ umístila na prvním místě a v celostátním kole reprezentovala Hlavní město Prahu. V kategorii Enersol a inovace se jí podařilo získat třetí místo. Gratulujeme!

enersol 2019 1enersol 2019 2

„A to jako proč?“

Nevím sice, kdy přesně jsem se poprvé dozvěděla o možnosti studia v zahraničí, ale vím, že se mi hned zalíbila. Nejprve mě sice nenapadlo, že bych sama mohla někam odjet, ale po nějaké době, kdy se v mém okolí ocitlo několik lidí s touto zkušeností, začala jsem nad tím uvažovat čím dál tím víc. Vystoupit ze své komfortní zóny, zkusit žít půl roku daleko od rodiny a kamarádů, posunout své jazykové schopnosti, poznat jiný styl života – všechno to je dobrodružství, které mě lákalo čím dál tím víc. Když jsem s tímto nápadem přišla za rodiči, jejich reakce byly nechápavé a nepříliš podporující. Naštěstí byli oba otevřeni diskuzi a nakonec s mým výjezdem souhlasili. A tak jsme začali vybírat agenturu, se kterou jet, a zemi, kam jet. První volba samozřejmě padla na Spojené státy, které jsou velmi oblíbenou destinací pro studium v zahraničí. Ty nakonec padly, upřímně už si moc nepamatuji proč, myslím, že proto, že v té době se znovu přihodila tragédie, kdy nějaký student zaútočil na svou vlastní školu, načež můj otec Spojené státy definitivně zamítl. Druhá volba tedy padla na Kanadu, specifičtěji na Quebéc, který je jedinou kanadskou provincií, kde je hlavním jazykem francouzština, se kterou už mnoho let bojuji. O kanadské francouzštině se v Evropě vyprávějí nejrůznější legendy, které, jak jsem zjistila, jsou všechny pravdivé. Chvíli jsme pak ještě mluvili o Francii nebo Velké Británii, ale Kanada nakonec zvítězila. Agenturu jsme vybírali podstatně jednodušeji, jelikož finální rozhodnutí o tom, že pojedu, padlo velice pozdě – tři měsíce před plánovaným odletem, takže tu jsme vybírali v podstatě jen podle jediného kritéria – jestli stále přijímají přihlášky na příští školní rok. Naštěstí moje přihláška byla z české i kanadské strany rychle přijata a já mohla napsat dopis o sobě, poslat ho a pak jen čekat na email s informacemi o mé hostitelské rodině a škole.

Když jsem o tom říkala svým kamarádům, reagovali vesměs nadšeně, někdy možná ještě nadšeněji než já, což nebylo proto, že bych se snad netěšila nebo z toho neměla radost, ale spíš proto, že mi chvíli trvá, než mi věci dojdou, a to, že pojedu do Kanady, mi došlo zhruba někde nad polovinou Atlantského oceánu během letu do Montrealu.

Čas pomalu plynul, já si užívala prázdniny a netrpělivě očekávala email s informacemi o mojí host rodině. Ve chvíli, kdy tento email přišel, jsme zrovna byli na dovolené v Řecku a já se dívala z balkonu dolů na francouzské turisty, kteří již třetí den oslavovali vítězství Francie na Mistrovství světa ve fotbale. V emailu stála tučným písmem moje budoucí adresa, kterou jsem si samozřejmě obratem vyhledala v Google mapách, informace o tom, že má rodina má slepice a psa, ale především jejich jména a dalších pár základních informací.

Moje kanadská rodina se skládala z mojí host maminky Odette, která byla na první pohled baculatá a dobrosrdečná žena, ale hned po prvních pár hodinách mi bylo jasné, že se s ničím moc nepáře. Taky by se zasloužilo o ní říct, že byla přes svůj trochu vyšší věk velmi moderní – v obchodech platila třeba zásadně přes mobilní telefon, a pokud to někde nebylo možné, měla špatnou náladu, protože musela v kabelce hledat peněženku.

image1Dalším členem mé rodiny byl host táta Sylvain, který byl typickým pohodářem. S ničím si moc nedělal starosti a bezmezně miloval svého psa Zombieho, kterého tajně rozmazloval.

Měla jsem také čtyři, respektive pět starších sourozenců. Čtyři kanadští sourozenci již byli z domova pryč, ale rodinu velmi často navštěvovali a mým pátým sourozencem byla Valentina – výměnná studentka z mexického Querétara, která se narodila měsíc přede mnou a přiletěla dva dny po mně.

Zombie je pětiletý husky, který sice nepatří mezi nejbystřejší a nejposlušnější psy, ale stejně jsem si ho rychle zamilovala. Zombie taky moc rád jedl, cokoli. Jednou, když jela Odette vyzvednout Valentinu na lince byl připraven sýrový sendvič, který čekal na Valentinu, a Odette mi kladla na srdce, ať ho hlídám a nikam neodcházím, jinak ho Zombie sní. Smála jsem se a říkala si, že přehání, protože Zombie nemá, jak se k tomu jídlu dostat, linka je o dost výš než on. Odešla jsem asi na dvě minuty, vrátila se a sendvič nebyl.

Z Prahy jsem letěla přímým letem do Montréalu na letiště Pierra Elliotta Trudeau. Samotný let trval okolo osmi hodin, které jsem strávila zejména sledováním filmů, posloucháním hudby a pak taky obědem, který nám dali v letadle a mimo jiné obsahoval borůvky v čokoládě jako dezert, což se stalo mou první získanou kanadskou obsesí. V Montréalu mě na letišti vyzvedla Odette a její čistě frankofonní tatínek, kterému jsem za celých 5 měsíců kvůli opravdu hodně silnému dialektu neporozuměla snad kromě pozdravu jediné slovo. Ale na druhou stranu, on mi prý také nerozuměl ani slovo.

Dům, nebo spíš domeček, kde jsem žila, se nacházel v malebném městečku necelou hodinu jízdy od Montrealu v oblasti, která se jmenovala Eastern Townships nebo francouzsky Estrie (= Jižní okres) a měla přibližně stejnou rozlohu jako Belgie. Domeček byl z narůžovělých cihel a já na první pohled nechápala, jak se do něj mohla vejít šestičlenná rodina. Odpověď jsem dostala velmi záhy. Suterén! V suterénu byly totiž tři ložnice, koupelna a obývák s televizí. Tam jsem taky měla pokoj. image2Tři malá okénka, do kterých mi v zimě svítila rolba, odsouvající sníh z naší příjezdové cesty, dveře do komory, kde byla podle mě zásoba jídla na několik let, a lustr, který jsem mohla zapínat a vypínat pouze spínačem z chodby, ale na druhé straně tam byla také perfektně široká postel s tou nejpohodlnější matrací na světě a hlavně nikomu nevadilo, když jsem v něm měla trochu nepořádek. V přízemí byla velká kuchyň s jídelnou, gauč, který využíval hlavně náš pes, a pokaždé, když jsem si na něj sedla v něčem černém, jsem toho velice rychle litovala a dále zde bylo masážní křeslo, ze kterého se Sylvain téměř nehnul.

„Promiňte, ale nerozumím.“

Jak již bylo řečeno, v Quebécu je hlavní řečí francouzština, ale v tomto případě platí, že není francouzština jako francouzština. Rozdílů mezi francouzskou a kanadskou francouzštinou je celá řada.

Kanadská francouzština má pro některé věci jiný výraz, například komár je francouzsky le mostique. V kanadském dialektu to je le maringouin, dále například ponožky jsou francouzsky les chaussettes, zatímco v kanadském dialektu jsou to les bas.

Dalším velkým rozdílem je výslovnost. Ve zkratce se dá říct, že kanadská výslovnost je hodně podobná angličtině.

Zejména několik prvních týdnů jsem s tím měla velké problémy, ale po čase jsem si na to zvykla a rozuměla i větám v silnějším dialektu (bohužel, konverzace s „dědečkem“ mi byla stále zapovězena). S Valentinou jsme si z toho obě dělaly legraci, hlavně ze Sylvaina, který sice neměl tak silný přízvuk jako například naše francouzštinářka, ale stejně byl více než zřetelný. Zajímavé bylo, že naše host-máma Odette mluvila bez dialektu – asi jako jediná v celém Quebécu.

Místního dialektu jsme se s Valentinou první dva měsíce neskrývaně vysmívaly, protože jsme byly obě učené pečlivou francouzskou francouzštinu, ale za těch pět měsíců jsme samozřejmě začaly některé fráze říkat dialektem taky a přiznám se, že se mi to příliš nechce odnaučovat, protože mi to prostě zní líp.

Starší generace Kanaďanů si pevně stojí za tím, že kanadská francouzština je čistší, a dokazují to na výrazech pro parkování a víkend. Ve Francii je běžné užívat pro parkování anglický výraz parking, v Quebécu říkají stationement. Pro slovo víkend ve Francii používají opět anglický weekend, zatímco v Quebécu používají fin de la semaine – oba výrazy tedy doslova znamenají konec týdne, jen kanadská francouzština v tomto výrazu používá francouzská slova. Pravdou ale je, že Kanaďané se například loučí anglickým výrazem bye nebo používají anglická slovesa s francouzskou koncovkou.

Quebecská vláda se hodně snaží, aby francouzština jako mateřský jazyk neustoupila angličtině, takže hodně podporují kulturu ve francouzštině, a také dabují všechny filmy do francouzštiny, nejenom pro děti, které by měly potíže s titulky, ale i pro dospělé. Když jsme chodili s Odette a Sylvainem do kina, většinou se nás zeptali, jestli chceme na film mluvený anglicky nebo francouzsky, a my s Valentinou jsme pokaždé v nějakém cyklicky opakujícím se nadšení do studia té parodie na francouzštinu rozhodly, že půjdeme na film ve francouzštině. Většinou to nebylo tak hrozné, hodně záleželo na tom, jestli byl ten film spíš o dialozích nebo o akcích. Takže třeba „Mission Impossible“ se dalo rozumět docela dobře, zatímco filmu o americké aktivistce za práva žen „On the Basis of Sex“ moc ne.

Moji spolužáci, kteří často pocházeli z bilingvních rodin (jeden rodič byl anglicky mluvící, druhý francouzsky), otevřeně říkali, že jsou si ohyzdnosti kanadské francouzštiny vědomi, ale pokud jde o mě, tak mně kanadská francouzština přijde skvělá – není tak měkká jako ta francouzská a ke Kanadě se jednoduše mnohem víc hodí.

Na to, že jsem z České republiky reagovali lidé několika způsoby. Tím nejčastějším byla reakce „To je v Africe/Asii/Rusku/Německu/Jugoslávii?“ nebo „Myslíš z Československa.“ Do té doby jsem si myslela, že všichni se stejnými zkušenostmi přehánějí. Ale nesmím zapomenout na dva učitele, kteří v Česku předtím byli, a moc se jim zde líbilo. Během mého pobytu mi pak kladli zvláštní dotazy, například, jestli máme v Česku auta, nebo jestli máme v Česku krávy. Troufám si tvrdit, že můj pobyt v Kanadě nebyl přínosný jen pro mě, protože bych zde vypilovala svoji angličtinu a zlepšila své vyjadřování ve francouzštině, ale i pro ně, protože se toho o Česku ledacos dozvěděli, třeba i to, že Tomáš Plekanec – montrealská hokejová (dost možná) legenda je Čech a jeho jméno se nevyslovuje Plekanek, ale Plekanetss. To samé jsem je naučila s Džeromirem Džegrem a mého host bratra Freda, se kterým jsme často sledovali hokej, jsem naučila vyslovovat jména skoro všech českých hráčů v NHL, nebo jak se říká v Quéebecu – LNH (League nationale d’hockey).

Do školy náš autobus přijížděl mezi prvními a v hale vždy seděl dozor – postarší pán, který svou monstrózní figurou naháněl strach. Valentina je typ klasické Latino-Američanky – černé vlasy a snědá pleť, a tak byla od dozoru každé ráno zdravena výrazem „Hola“. Asi po měsíci, mi Luke, jak se jmenoval, věnoval vlastní pozdrav: „Guten Tag.“ Usmála jsem se, vysvětlila, že nejsem Němka, a poděkovala za snahu. Tento nevinný incident způsobil, že ani jednu z nás už nikdy nepozdravil.

Během pobytu jsem si uvědomila, jak je čeština náročný jazyk. Nejen díky náročné gramatice, ale i kvůli slangovým výrazům a dialektu, který, mi přijde, je obzvlášť v Praze hodně silný. Moji spolužáci se ovšem nevzdávali a přes počáteční obtíže s vyslovováním se několik slov zvládli naučit. Ne tak úplně moje křestní jméno, to vyslovovali pořád bez diakritiky, někteří odvážlivci se o vyslovení toho proradného ř pokusili, ale vždy z toho vzniklo dž a mně taky nebylo příjemné to takhle komolit, a tak od toho nakonec upustili a zůstali u oslovení Katerina nebo jen Kat. Ale někteří na mě pyšně přes celou chodbu volali: „Kutčerova!“

Na chatě

Školní rok začal již ve středu 28. srpna, ale naštěstí hned první víkend byl prodloužen o Labour Day = Svátek práce a toho jsme využili a v pátek navečer odjeli s naším host tátou Sylvainem a host sestrou Sandrine a psy Zombiem a Mambou na chatu.

image3Naše chata byla šest hodin cesty autem na sever u jezer-uprostřed lesů, kde nebyl signál, tekoucí voda ani silnice, takže po příjezdu k nejbližší osadě jsme vyměnili auto za čtyřkolku s přívěsem, ve kterém jsem zbytek cesty seděla. Asi po pěti minutách jízdy v přívěsu, kdy už jsem měla pěkně pomlácený zadek, jsme najednou museli zastavit, protože přes cestu byl spadlý strom. A nebyl to nějaký malý stromeček, který převrátil trochu silnější vítr. To byl strom, který tam pravděpodobně rostl dávno před tím, než se narodili moji rodiče – ne-li prarodiče. K mému překvapení to ale nikoho kromě mě a Valentiny vůbec nevyvedlo z míry. Sylvain jednoduše otevřel kufřík, vytáhl pilku a stromu se rychle zbavil.

Když jsme konečně dorazili do chaty, bylo už pozdě v noci, takže jsme si vypili sklenici mléka, snědli pár sušenek a šli spát. Druhý den jsme se s Valentinou probudily až kolem poledne a daly si snídani, která byla spíš obědem, pak jsme si s Valentinou obě zkusily řídit čtyřkolku, což bylo nejdřív příšerné, a já si byla jistá, že budu prvním člověkem, co se zabije při rychlosti pět kilometrů v hodině, ale za chvilku se mi řízení dostalo do ruky a já si troufla i na couvání. image4Když jsme se vyblbly na čtyřkolce, Sylvain nám dal pruty, naučil nás navlékat červy na háček a zbytek dne jsme chytaly čudly, což nám oběma, jako městským děvčatům, přišlo jako nevšední zážitek. Večer jsme měli táborák, opékali jsme si marshmallows a s Valentinou šly opět spát okolo půlnoci. Sylvain a Sandrine šli spát o poznání dříve, neboť je sezení u táboráku moc nebavilo.

Druhý den jsme se se vstáváním nestresovaly a znovu si přispaly. Pak jsme všichni hráli Monopoly, které jsem poprvé v životě dohrála (a prohrála jsem v něm na plné čáře), a po večeři, ke které jsme měli fondue (kousky masa uvařené na malém plynovém vařiči přímo na stole), se opakoval scénář předchozího večera. V noci jsem pak nemohla kvůli migréně spát a zhruba v pět si šla sednout na verandu, kde jsem pozorovala východ slunce. Okolo desáté jsme naskládali naše věci zpátky na přívěs a vydali se na šestihodinovou jízdu zpátky domů, tedy do civilizace, kde jsme se mohly „konečně“ pořádně umýt.

Massey Vanier High School

Školní systém v Quebécu se liší nejenom od toho českého, ale i od toho, který je ve zbytku Kanady. Školní docházka tam totiž netrvá dvanáct let, ale jedenáct. Nicméně studenti pak místo na univerzitu nastoupí na tzv. Cégep, kde stráví dva roky a většinou už zde studují obor, kterému se chtějí věnovat v budoucnu, a na univerzitu se hlásí až potom. Dalším rozdílem byla délka vyučování. Vyučování jsme začínali v devět hodin dopoledne a končili ve tři čtvrtě na pět. Denně jsme měli sice pouze čtyři předměty, ale každý trval sedmdesát pět minut. Pořád nechápu, jak je možné, že těch sedmdesát pět minut utíkalo rychleji než čtyřicet pět minut trvající předměty v české škole.

Předměty nejsou poskládány do pětidenního rozvrhu ale do devítidenního. Většina předmětů je povinná – u angličtiny, francouzštiny a matematiky je možné vybrat si obtížnost, já si vybrala těžší matematiku, protože technicky vzato jsem měla 11. ročník „opakovat“ a naopak jednodušší angličtinu a francouzštinu, kde jsem přes své ne úplně perfektní znalosti patřila mezi ty lepší studenty. Dále si musíte vybrat mezi hudbou, činohrou, tancem a výtvarnou výchovou. Mně vyšla výtvarná výchova jako předmět, kde napáchám nejméně škody, a bylo to skvělé rozhodnutí, výtvarka se díky mým spolužákům (a samozřejmě proto, že se tam dalo jednoduše flákat) stala mým nejoblíbenějším předmětem.

Další dva předměty jsme si volili. Já si vybrala film, kde jsme hlavně sledovali různé typy filmů a následně k nim psali analýzy, ale třikrát jsme taky natáčeli naše vlastní několikaminutové snímky. Prvním takovýmto projektem byla adaptace Červené karkulky, kde jsem kvůli běžeckým závodům „nestihla“ hrát a jen jsem byla uvedena v titulcích jako režisér. Oproti tomu druhý projekt, který pro mě znamenal stříhání videoklipu k písni Jeremy od Pearl Jamu, který jsme předtím s pomocí spolužáků a s výměnnou studentkou z Německa Merle sami natočili, mě připravilo o spoustu nervů, ale výsledných 85 % a získaná schopnost stříhat videa za to určitě stála. Třetí projekt spočíval v sestřihání videa, ze kterého mělo být poznat, že je o nás, ale nesmělo obsahovat žádné očividné nápovědy. Tento projekt mě bavil nejvíce, protože jsem své video sestříhala z videí, která jsem stáhla z Youtube, a odpadl zde stres z natáčení vlastního materiálu.

Mým druhým volitelným předmětem byl multi sport, kde jsme měli podle anotace střídat různé sporty, namísto toho probíhal první měsíc tak, že jsme seděli v kroužku okolo Valentiny a další Mexičanky Nory a poslouchali ze všech stran, jak je Mexiko skvělá země. Mě i Merle to dost deprimovalo, protože, buďme upřímní, Česko a Německo jsou o dost lepší než Mexiko. Později, když jsme doopravdy začali hrát baseball a později volejbal, mě tento předmět docela i bavil.

Hodiny angličtiny byly zejména o rozebírání knížek, které jsme četli za domácí úkol, a psaní literárních analýz. Dvakrát jsme také musely recitovat a číst před celou třídou, během čehož zněla moje angličtina, jako bych byla Ruska, která se právě naučila anglickou abecedu, jsem přeci jen poměrně velký trémista. Nutno podotknout, že Merle na to nebyla o nic lépe a vlastně jsme obě zněly jako čerstvé imigrantky.

Příjemným překvapením pro mě byla francouzština. Před první hodinou se mě učitelka ptala, jak moc mluvím francouzsky, na což jsem jí skromně řekla, že opravdu málo (učím se ji s nevalnými výsledky šestým rokem). Ona ke třídě během hodin mluvila pouze francouzsky a pokaždé, když zadala práci, přišla ke mně a vysvětlila mi zadání anglicky. Takhle to fungovalo asi dva týdny, než jsem měla mluvní cvičení, během kterého vyvalila oči a řekla, že tohle rozhodně nečekala a že moje francouzština je výborná. Skromně jsem jí řekla, že by to mohlo být o moc lepší, a šla si sednout zpátky na své místo. Tímto pro mě skončilo období zadávání práce v angličtině a mým nejlepším přítelem se stal překladač a Valentina, která rozuměla sice podobně jako já, ale společně jsme se vždy k pochopení dolopotily.

V listopadu jsme také absolvovali cvičení proti napadení střelcem, kdy jsme zhasli, zatáhli všechna okna a sedli si podél zdi, kde byly dveře. Nejsem si moc jistá, jak moc by to bylo efektivní, kdyby tam nějaký střelec opravdu přišel, ale na druhou stranu, aspoň je zde nějaký plán pro případ nouze.

Největší problém jsem měla s předmětem, který se jmenoval etika a náboženství. První měsíc jsme mluvili o kulturním přivlastnění, co se děje například, když se běloch na halloweenský večírek převlékne za indiána/samuraje/Mexičana v sombreru a jak moc tím uráží tu skupinu lidí, k níž se sám „přidává“. Nevím, jestli mám jen tu hranici hodně posunutou, ale dokud ten člověk vyloženě danou komunitu nezesměšňuje, nikdy mi na tom nepřišlo nic špatného. A ve své eseji, kde jsme se měli za tímto tématem ohlédnout, jsem dala jasně najevo, že dokud nikdo nebude řešit severoamerické holčičky, které se převlékají za princezny – čímž ve své podstatě uráží šlechtické rody, tak mi tohle téma přijde zbytečně moc dramatizované. Zbytek času jsme strávili mluvením o lidskosti a přemítali, kdo z nás by přežil zombie apokalypsu a jak bychom poté obnovili civilizaci.

Na tělocviku jsme pár dní před mým odjezdem začali hrát takzvaný broomball. Hraje se na ledě, ale v normálních botách s helmami na hlavě a s dřevěnou tyčí v ruce, která je zakončena takovým trojúhelníkem z tvrdého plastu, kterým se bouchá do středně velkého míče. Cílem hry je vstřelit míč do soupeřovy brány. Nikdy předtím jsem o této hře neslyšela a jeden můj spolužák říkal, že on o té hře taky nikdy neslyšel, dokud nepřišel na tuto školu.

Další výhodou místní školy byly takzvané PED DAYS – volna, která se konají jednou měsíčně a jsou administrativními dny pro učitele a jsou i hodně praktické pro studenty, protože můžou buď dodělávat úkoly, nebo mít směnu v práci. Téměř všichni moji spolužáci pracovali, jednak aby si přidali nějaké peníze ke kapesnému, ale také proto, aby si šetřili na vysokou, za kterou se podobně jako v USA platí vysoké částky. Cégep – mezi střední a vysokou školou stojí Kanaďany dvacet kanadských dolarů za semestr, pokud bych se tam chtěla přihlásit já, platila bych pět tisíc kanadských dolarů.

Nemůžu hodnotit celý kanadský školský systém, přeci jen jsem tam strávila pouze pět měsíců, ale obecně mi přijde, že se tam studentům nakládá zbytečně mnoho domácích úkolů a cvičení a oni se z toho nenaučí, co by ideálně měli, což mimo jiné vede k tomu, že jim často chybí všeobecný přehled.

„Ještě jeden poutine, prosím.“

image5Poutine je tradiční kanadské jídlo, jehož původ se datuje sice až na konci padesátých letech minulého století, přesto je populární nejen mezi Kanaďany. O jeho vynalezení se přou tři restaurace: Le Roy Jucep, který vlastní patent, Le Lutin qui rit a La Petite Vache. Poutine se skládá z hranolek, kousků sýra a teplé barbecue omáčky. Lze ho samozřejmě sehnat i v různých modifikacích, ať už mexické, italské nebo thajské, případně se slaninou nebo nějakým masem, ale základní recept se skládá jen z hranolek, sýru a omáčky a za mě je také nejlepší.

Poutine byl prvním jídlem, které jsem si dala v restauraci a jedla ho pak s oblibou několikrát měsíčně. Ta kombinace mi prostě přišla geniální. Kanaďané jsou na poutine velice pyšní a lze ho sehnat jako vzor na ponožkách nebo na tričku, nebo dokonce jako odznáček.

Mnoho Kanaďanů vlastní zbrojní průkaz a loví. Není výjimkou, že otevřete mrazák u kamaráda v garáži a vykoukne na vás jelení hlava (to se mi opravdu stalo). Já jsem bohužel, nebo možná naštěstí, příležitost lovit nedostala, ale maso z uloveného zvířete jsme jedli docela často, protože Sylvain loví jak drobné ptactvo, tak medvědy. Medvědí klobásky se staly mou nejoblíbenější zvěřinou, ale musím přiznat, že i jelení a sobí maso bylo velice dobré.

image6Vaření Odette bylo vynikající, trochu jsem se obávala, že budeme jíst hlavně fast foody a nezdravé jídlo, ale Odette vařila ráda a vždy se nás s Valentinou ptala, co bychom chtěly k večeři. Ačkoli je pravda, že často, když vařila, vznikla z toho variace lasagní nebo tažínu, vždycky nám to ale moc chutnalo. Když ale nastala nějaká speciální příležitost, jako třeba sváteční večeře nebo brunch, dala si hodně záležet a vykouzlila úžasné pochoutky, na které vzpomínám dodnes. Valentina po každém takového svátečním jídle prohlašovala, že jedla, jako kdyby nebylo zítřka, a spokojeně se schoulila do svého rohu na gauči, zatímco jsme sledovaly Netflix.

Obědy do školy jsem si většinou donášela z domova. Buď jsem si připravila sendvič, anebo jsem si přinesla zbytky od večeře z předchozího dne. V jídelně se obědy daly koupit také, ale vzhledem k tomu, že se platily na místě a stály pět kanadských dolarů – asi osmdesát pět korun a nijak chutné nebyly, se mi zdály hodně drahé a kupovala jsem si je jen ke konci pobytu, kdy jsem byla líná si něco připravit doma. Oproti tomu Švýcarce Jane se zdály velmi levné, a kdyby nebyla vegetariánkou (většinou byla nějaká omáčka s masem), kupovala by si je prý denně.

image7Když se náhodou stalo, že jsme byly doma s Valentinou samy a doma nebylo jídlo, které by stačilo ohřát, ujímala jsem se vaření já. A o to lepší bylo, že Valentině chutnalo, cokoli jsem uvařila. A bylo jedno, jestli šlo o palačinky, těstoviny s vajíčkem, svíčkovou nebo guláš. Přestože ona sama většinou končila vaření vyhozením pánve, jednou připravila skvělý nepečený dort z limetek, salka a máslových sušenek. Taky byla mistrem v nalézání nových chuťových kombinacích, když si dávala do sendvičů chipsy nebo na burákové máslo naskládala plátky sýra.

V supermarketech jsem si připadala jako Alenka v kraji zázraků. Všechno bylo větší, víc druhů. Ovoce a zelenina byly barevnější a voňavější, maso bylo čerstvější, cukrovinky byly sladší a po zaplacení nám zboží do tašek naskládal pikolík. A pak je tady Walmart, což byl neuvěřitelný obrovský labyrint, kde se dalo sehnat vše od jídla, přes kosmetiku až po nábytek. Nejdřív mě to fascinovalo a později mě to začalo děsit. Naštěstí Odette a Sylvain fanoušky Walmartu nebyli a my jezdili do menších supermarketů.

„Však ono tě to přejde.“

Jedním z nejčastějších asociací ke slovu Kanada je zima a sníh. Kanaďané sami mluví o Kanadě jako o Great white north (= Úžasný bílý sever). Hned po příjezdu jsem všem říkala, jak se na sníh těším, že sice v Česku sníh máme, ale v Praze se neudrží. Samozřejmě ve městě se moc dlouho neudrží ani v Kanadě a vznikne z něj stejná břečka jako v Praze, ale na předměstí se sníh držel skoro celou dobu. Všichni na to reagovali kroucením hlavy a větou „Však ono tě to přejde.“ První tenká vrstva sněhu napadla v první půlce listopadu. Já i Valentina jsme z toho byly u vytržení, ale do dvou dnů sníh zase zmizel. Pořádných třicet centimetrů sněhu napadlo až v druhé polovině listopadu a tento sníh už během mého pobytu roztát nestihl. Naopak, když trochu odtál, nasněžilo ho ještě víc. Mně ani Valentině to ale vůbec nevadilo, protože jsme měly konečně šanci postavit sněhuláka. Nemůžu o něm říct, že by byl výstavní, vlastně byl dost ohyzdný, ale vzhledem k tomu, že pro mě se jednalo o prvního sněhuláka po několika letech, a tomu, že Valentina předtím sněhuláka nikdy nestavěla, se nám docela povedl.

Další výhodou sněhu bylo, že čas od času kvůli stavu vozovek odpadl celý den výuky a já, když jsem to ještě v posteli zjistila, se mohla jen převalit na druhý bok a spát dál.

Vánoce a Nový rok

Vánoční čas pro naši rodinu nastal první vánoční víkend, kdy jsme jeli kupovat vánoční stromečky. Doma jsme měli dva. Jeden velký v suterénu, pod který přišly dárky, a pak jeden malý, který přišel do přízemí a pod který přišel betlém a další dekorace.

Nákup stromku neprobíhal tak jako u nás doma, že bychom jeli k Hornbachu a koupili ho tam. V Kanadě jsme docela brzy ráno odjeli do areálu, kde nás přivítal Pere Noël, který je vizáží a povahou k nerozeznání od Santa Clause, pak jsme nasedli s dalšími dvaceti lidmi na přívěs a byli jsme vysazeni uprostřed něčeho, co se nedá nazvat jinak než stromové pole. Tam jsme vybírali stromky, se sourozenci jsme se koulovali a pokoušeli se jeden druhého srazit na zem do sněhu a po hodině a půl, co jsme nechávali rukavice a šály na „možná“ stromcích, jsme měli uřezané dva krásné smrky. Celá rodina se poté sešla u nás doma na brunch, kvůli jehož přípravě Odette vstávala už v půl páté ráno. Já jsem jí sice slíbila, že jí přijdu pomoct, ale za nic na světě jsem nebyla schopná vylézt z postele. Přes moji absenci nebo možní díky ní při přípravě pohoštění jsme si všichni moc pochutnali a s Valentinou jsme se vyčerpaně svalily před televizi.

Asi dva týdny před Vánoci jsme pak s Valentinou oba stromky ozdobily a Odette pak vyzdobila zbytek domu a na dveře od pokoje mi pověsila trochu děsivou hlavu Santa Clause. Na stromečku jsme měli poházené takové krátké foliové proužky, které Zombie, když si myslel, že ho nikdo nevidí, moc rád jedl.

Co se týče nějakého Vánočního pečení, většina rodin peče pouze sušenky, a tak jsem opět využila příležitosti, abych je trochu seznámila s českou kulturou, a s Valentinou jsme upekly vanilkové rohlíčky. Valentina nebyla úplně nejtalentovanější kuchařkou a její pokusy často končily, jak už jsem zmiňovala, vyhozením pánve, ale v modelování rohlíčků se ukázala jako přírodní talent. A taky jí i všem ostatním chutnaly, z čehož jsem měla velkou radost.

image8Vánoční přípravy pak probíhaly podobně jako v Čechách – setkávání se se vzdálenou rodinou, uklízení domu a samozřejmě shánění dárků na poslední chvíli, na což jsem byla největší expert samozřejmě já.

Dvacátého třetího prosince odjela Valentina za rodiči do Vancouveru, kde se ten rok rozhodli oslavit Vánoce, a pak se s nimi vrátila do Mexika. A tak jsem zůstala až do konce ledna v rodině sama.

Na Štědrý večer jsme měli velkou rodinnou večeři, na které byli všichni moji sourozenci se svými partnery, rodina Odettiny sestry a pak samozřejmě dědeček. Večeře byla moc dobrá, ale při těchto rodinných akcích jsem se bez Valentiny cítila docela odříznutá, protože schopnost mluvit rychlou francouzštinou, kterou jsem k tomu v mojí rodině potřebovala, jsem neměla. Tak jsem aspoň poslouchala a smála se společně s nimi. Pak přišlo poměrně dlouhé čekání na půl jedenáctou, kdy jsme s Odette vyrazily na půlnoční mši do nedalekého městečka, kde mě Odette pyšně představila knězi, který pak mši zahájil slovy: „Dnešní mše je speciální i kvůli tomu, že je mezinárodní. Jsou tu lidé ze Spojených států a je tu i někdo z České republiky.“ Odette do mě v té chvíli významně dloubla.

Na první svátek vánoční byl velký brunch, kde se opět sešla celá rodina, a poté jsme se všichni přesunuli dolů ke stromečku, kde jsme si předali dárky. Nejlepší na tom byl Odettin roční vnouček, pro kterého byl nejlepší vánoční dárek to, že mohl pomáhat s „rozbalováním“ vánočních dárků a pak odnášel balicí papír do krabice.

Druhý svátek vánoční jsem strávila sledováním všech českých pohádek, které jsem na Youtube našla, a super na tom bylo, že jsem nemusela vůbec opustit svou postel.

Mezi svátky byla celá rodina doma a hodně jsme hráli společenské hry a karty a moji host bratři začínali den tím, že si do kávy nalili Bailey’s. Také nás navštívila rodina sestřenice Odette, která žije v Salt Lake City ve Spojených státech. Společně jsme sledovali zápas na juniorském mistrovství světa v hokeji, co se právě konalo ve Vancouveru, zápas mezi Kanadou a Českem, což byla sice jasná porážka pro Čechy, ale zápas to nebyl vůbec špatný.

Na Silvestra se u nás doma opět pořádala velká večeře, s jejíž přípravou jsem pomáhala a připravila na ni druhou várku vanilkových rohlíčků. Před půlnocí jsme hráli karty a rodina se mě snažila naučit karty správně míchat, protože je stále míchám tak, že je rozprostřu po stole a pak dám zpátky do balíčku. Po půlnoci Odette několik minut bojovala se zátkou na šampaňském, což vedlo k tomu, že část hostů se šla schovat za roh, protože se bála, jak moc to šampaňské vystříkne. Nevystříklo.

Go Vikings!

Velkou částí života mých spolužáků jsou sporty. Zatímco v Česku se sporty hrají v klubech a většinou člověk dělá celý rok to samé, v Kanadě jsou sporty zajišťovány hlavně školami a střídají se podle ročního období.

image9Na podzim jsem měla na výběr mezi fotbalem, který jsem vzhledem ke svému odporu k hraní tohoto sportu okamžitě zamítla, a cross country running = běh v přírodě. Vybrala jsem si cross country, který trénovala moje učitelka na Současný svět a Finance Miss V, kterou jsem měla velmi ráda, jednak protože byla původem Polka, měla skvělý (černý) smysl pro humor, ale hlavně navštívila Prahu a říkala o ní, že je velice krásná.

Dalším pozitivem na sportech bylo, že jsme kvůli zápasům nebo závodům čas od času vynechali školu. Cross country závody se pokaždé pořádaly na jiné škole a my se vždycky divili, jak může být trať pokaždé horší než ta na minulých závodech. Nora si na jedněch závodech pohmoždila kotník a chudák Jacob se nabídl, že ji k autobusu, kterým byl asi kilometr daleko, odnese na zádech. Na dalších se Noře udělalo špatně a omdlela a Miss V ji potom požádala, ať už v zájmu svého zdraví nezávodí.

Když na konci října skončila sezóna podzimních sportů, přihlásila jsem se do basketbalového týmu. Bohužel jsem kvůli svému odjezdu před koncem sezony nemohla hrát zápasy, ale bylo mi umožněno být v týmu aspoň jako „manažer“. image10Se mnou byla „manažerem“ Merle, výměnná studentka z Německa, která nemohla hrát kvůli operaci kolene, kterou podstoupila na jaře. Společně jsme se na zápasech staraly o pití a svačiny pro tým. Merle ještě vedla statistiky pro trenéra, což byl zároveň její host otec, a já jsem měla na starost případná zranění, tedy zalepování krvácejících odřenin a shánění ledu, což v zimě zase takový problém nebyl. Většinou stačilo vyběhnout z tělocvičny ven a tam nějaký sníh nabrat do plastového pytlíku.

Náš trenér byl hodně cholerický a několikrát mu byla udělena žlutá karta za nesportovní chování, když pokřikoval na rozhodčí, kteří nám, podle jeho názoru, křivdili. Jinak byl náš tým skvělý! Cesty na zápasy jsme trávili v minibuse zpíváním písniček z Disney filmů. A skupinová konverzace byla neustále plná více či méně důležitých zpráv.


Protože jsme s Merle nehrály zápasy, trenér nás mohl obětovat z tréninku, a tak jsme párkrát místo trénování zapisovaly zápasy ostatních kategorií. Z Česka mám zkušenosti se zapisováním lakrosových zápasů, ale zapisovat basketbal, jehož pravidla jsou pro mě stále z velké části záhadou, byla výzva. Naštěstí nám trenér řekl, že o nic nejde, a když na nás bude někdo křičet, že děláme něco špatně, máme předstírat, že nerozumíme, a odpovědět v našich mateřských jazycích. To jsme naštěstí nikdy nemusely, ale pár problémů jsme samozřejmě měly. Přesto jsme si takhle vydělávaly dvacet kanadských dolarů za zápas – což nebylo vůbec špatné.

Jak to šlo

image11Můj každodenní život si v Kanadě našel poměrně rychle svoji rutinu, se kterou jsem se jednoduše sžila. Chodila jsem do školy, na tréninky a po škole, pokud nebyla příliš velká zima, (dokud není minimálně mínus dvacet stupňů Celsia, není), brala Zombieho na procházky, protože se rád hýbal a Sylvain s ním ven na moc dlouho nechodil; dělala si úkoly a pochopitelně trávila hodně času s Valentinou, což bylo čas od času šílené, a lezly jsme si trochu na nervy. O víkendech jsme často chodily do kina, nebo přespaly u nějaké kamarádky. A pochopitelně jsem čas od času skypovala domů.

Vzhledem k tomu, že běžné dny už mám trochu jednolité, tak bych ráda napsala o pár událostech, které se mi „vryly“ do paměti.

V polovině září jsme u Valentininy mexické kamarádky Nory slavily mexický Den nezávislosti. Valentina a Nora se oblékly do tradičních šatů, které si přivezly. Nořina host máma Karen uvařila tradiční mexické jídlo. Při večeři jsem si shodou okolností popovídala s Kareniným bývalým manželem o Sametové revoluci, o které mu předtím vyprávěli jeho čeští přátelé. Po večeři jsme hráli speciální mexickou verzi binga, která se hraje pouze na Den nezávislosti a v Mexiku se při ní i v rodinném kruhu sází dost velké peníze.

image12Na konci září jsme se s Valentinou vypravily (Odette nás zavezla) do zábavního parku La Ronde, který leží na ostrůvku Svaté Heleny na řece svatého Vavřince u Montrealu. Otevřen byl v roce 1967, kdy se v Montrealu konala světová výstava. S Valentinou jsme vyzkoušely všechny horské dráhy, kolotoče, daly si rychlý nezdravý oběd a strávily necelou hodinu v herně, kde jsem Valentinu porazila v air hockey a ona mě ve fotbálku. Air hockey i fotbálek jsme pak hrály pravidelně a urputně a vytrvale jsme se snažily jedna druhou porazit i ve své „slabší“ disciplíně.

image13Jednu listopadovou neděli jsme s naším host bratrem Fredem odjely brzy ráno na kraví farmu, která patří rodině jeho přítelkyně Valerie. Odjížděli jsme před šestou hodinou ráno, po cestě jsme si všichni koupili kávu a na farmu dorazili ještě před svítáním. Tam jsme dostali montérky, mikiny a čepice na převlečení, abychom co nejméně načichli hnojem. Potom nám dali vidle a lopaty a začali jsme s tou nejméně příjemnou prací na každé farmě. Kydali jsme hnůj, což byla velmi deprimující práce, neboť krávy vylučují hodně často a v momentě, kdy procházíte zpět na začátek uličky, vidíte, že můžete začít znovu. Místo toho jsme naštěstí nastoupili na mnohem příjemnější práci; krmili jsme telátka. Dvě telata, která byla ještě hodně malá, jsme krmili pomocí lahve, zbytek stačilo pomocí prstu navést na přístroj, který je sám nakrmil. Potom jsme pomohli nakrmit i velké krávy, což byla fyzicky náročná práce, protože jsme museli shazovat balíky slámy z půdy a vidlemi je roznášet po celém kravíně. Zpátky domů jsme se vrátili okolo poledne. Nejdříve jsme se pokusili smýt ze sebe kraví odér a potom nám Odette připravila k pozdní snídani lívance – jak jinak než s javorovým sirupem, který jsme doma měli zásadně v plechovce, zatímco doma v Česku máme javorový sirup jen ve skle a vlastně ani nevím, jestli se dá v Česku v plechovce sehnat. Valentina si na ně kromě javorového sirupu dala banán a sýr. Někdy jsem ji opravdu nedokázala pochopit.

Týden před Vánocemi jsme si s Valentinou udělaly radost a koupily si lístky na zápas Montreal Canadiens, kterým se neřekne jinak než Habs. NHL je samozřejmě brána smrtelně vážně a popularita hokejistů mnohonásobně přerůstá popularitu kteréhokoliv umělce. V den D jsme hned po škole odjely s Odette dálnicí na Montreal nejprve vyzvednout Sandrine, naši host sestru, která šla s námi, a poté jsme zaparkovaly u metra, kterým jsme dojely na stadion. Na stanici se to přímo hemžilo fanoušky v dresech, ať už to byly dresy Habs anebo Boston Bruins, proti kterým jsme ten večer hráli. Naše místa byla sice docela daleko od ledu, ale stejně jsme měly dobrý výhled. Bohužel, Habs se již delší dobu moc nedaří a ten večer jsme prohráli čtyři ku nule. Jedinou, řekněme, útěchou mi bylo, že David Pastrňák měl dvě asistence a David Krejčí dal branku a já z nich mohla mít potají radost. A během přestávky jsem si na památku pořídila kšiltovku s jejich znakem, ze které jsem měla radost úplně největší.

image14V říjnu také organizace, se kterou jsem do Kanady jela, zorganizovala výlet pro všechny výměnné studenty do Toronta a na Niagarské vodopády. Odjížděli jsme v pátek brzy ráno a strávili šest hodin cestou do Toronta, kde jsme nejprve navštívili Ripleyho akvárium. Pak jsme navštívili CN Tower, ze které měl být úžasný pohled na celé nočně osvětlené Toronto, jenže jsme měli smůlu, a jediné, co jsme viděli, byla mlha. V CN Tower mě také zaujala toaleta, která byla speciálně určená pro transgender osoby. Taky jsem se tam začala bavit s Lenou z Německa. Společně s ní a jejím kamarádem Titem z Číny jsme pak šli na večeři a v obchodním centru a bavili se komentováním různého oblečení, co se nám nelíbilo. Hostel, kde jsme byli ubytovaní, byl na kraji Toronta a k mému zklamání ani z daleka nepřipomínal levné hostely z amerických filmů, ale byl to normální hotel, sice s trochu majestátněji zařízenými pokoji, než by bylo na hostel nutné, ale koneckonců proč ne.

image15V sobotu ráno jsme si všichni dali snídani na hostelu a pak nasedli do autobusu, který nás odvezl k Niagarským vodopádům. Nejdříve se na lodi jelo dolů k vodopádům, což byl neuvěřitelný zážitek. Voda pod vodopádem se čeřila a vydávala hlasité zvuky, všechno a všichni, přestože měli pláštěnku, byli mokří a s údivem zvedali hlavy, aby se na ty vodopády podívali pořádně a zapamatovali si je. Po okružní plavbě jsme dostali rozchod, který jsem strávila ve skupině s asi pěti Němkami, Švýcarkou, Australankou a Kanaďankou, o které vlastně pořád nevím, jak se stalo, že jela na výlet s námi, výměnnými studenty. Město Niagara Falls žije z naprosté většiny z turistického ruchu, a aby ho využila opravdu pořádně, hlavní ulice je plná nejrůznějších strašidelných domů a jiných atrakcí, kaváren, restaurací a krámků se suvenýry. My jsme se nejprve vydaly se trochu zahřát a daly si horkou čokoládu, protože jsme byly všechny trochu promrzlé, a potom jsme se vydaly na ruské kolo, ze kterého byla hlavní část městečka i vodopády výborně vidět. Když jsme se vrátily zpátky na zem, šly jsme se projít městem a šly jsme se podívat k domu, který mě zaujal už, když jsme kolem něj projížděli cestou k vodopádům. Ten dům byl postaven naruby – tj. u země byla střecha. Nesloužil k bydlení, ale jako atrakce, která ovšem neměla na serveru Tripadvisor moc dobré recenze, a deset dolarů za vstup se nám utrácet nechtělo. Místo toho jsme mnohem raději šly do domu hrůzy, kde jsme se dohodly, že chceme jeho nejstrašidelnější variantu. Celý dům byl ponořen do téměř naprosté tmy a ve chvílích, kdy nás místní zaměstnanec odkudsi strašil, cítila jsem se opravdu nepříjemně. Na zotavenou jsme si dohromady koupily takzvané Beavers tails (=Bobří ocasy), které se skládají z velké placky osmaženého těsta právě ve tvaru bobřího ocasu, na kterém jsou libovolné sladké přílohy. My jsme si daly jeden s jablky a skořicí, který chutnal jako štrúdl, a druhý jsme si daly s burákovým máslem a čokoládou. Ačkoli byly nesmírně přeslazené, tak byly dobré.

image16Na večeři jsme jely do takové arény, kde se podávala večeře ve středověkém stylu. Nebo spíše v kanadské představě o středověkém stylu. Na nepravém plechovém nádobí jsme bez jakýchkoli příborů dostali nejprve polévku, potom kuřecí stehno s pečenými brambory a kukuřicí a citronový koláč. Servírky nás oslovovaly „My lady“ nebo „My sir“ a v očích jim bylo vidět, že se za svou práci trochu stydí a vlastně jim samotným to přijde hloupé. K tomu všemu jsme sledovali secvičený rytířský turnaj. Každá část hlediště měla svého rytíře, kterému fandila. Kůň našeho rytíře byl celý zakrytý černobílou pruhovanou látkou a někdo, kdo seděl pár řad za mnou, se zeptal, jestli se tedy jedná o zebru. Tenhle vtip byla jedna z mála věcí, které mi ten večer dávaly nějaký smysl. V neděli ráno jsme ještě navštívili Casa Loma, jeden z mála zámečků, které v Kanadě jsou. A vydali se zpátky do Eastern Townships, kde si nás vyzvedli naši host rodiče.

Jednou v pátek v lednu, pamatuju si, že jsem byla hrozně unavená a cestou domů jsem v autobuse klimbala, jsem přišla k naší příjezdové cestě, na které stála pouze malá úplně cizí Toyota, před níž stál cizí chlap se dvěma malými kluky. Pozdravila jsem ho a on se mě francouzsky zeptal, jestli ho pustím dovnitř. Potom, co to třikrát zopakoval, jsem souhlasila a během desetimetrové cesty ke dveřím jsem přemýšlela, kdo to je a jaká je pravděpodobnost, že si sérioví vrazi v Kanadě berou „do práce“ děti. Přede dveřmi jsem sebrala veškerou odvahu a zeptala se ho, kdo vlastně je. Zasmál se a vysvětlil mi, že je starý kamarád jednoho z mých bratrů, za kterým přijel na víkend. Jeho chlapečci, jeden měl dva, druhý čtyři roky, byli moc sladcí a hovořili francouzsky zhruba stejně jako já. Jejich výhodou ovšem bylo, že když na ně někdo promluvil, rozuměli mu okamžitě. Když jsem si s nimi hrála, stačilo vlastně říkat jakékoli věty, které mě zrovna napadly, a přitom neříkaly nic konkrétního, čeho by se mohli chytnout a rozvádět to.

Montreal a Québec City

V Montréalu jsem byla během pobytu samozřejmě několikrát, například na výstavě World Press Photo nebo na výletě s organizací, ale nejintenzivnější byla má návštěva během mého posledního víkendu, kdy jsem chtěla na poslední chvíli ještě něco vidět a koupit nějaké suvenýry a dárky domů.

image17A tak jsem se vypravila do Montrealu, tedy Sylvain mě odvezl, vysadil ve staré čtvrti a nechal mě napospas mému osudu. Prošla jsem celé město, vlezla do několika obchodů se suvenýry, kde jsem nakoupila hromadu ponožek s motivem losů, jednoho z kanadských národních symbolů. Na náměstíčku u baziliky Notre Dame se mi hodně líbily dvě sochy – žena v kostýmku Chanel s francouzským pudlem v náručí dívající se s opovržením na anglickou banku (symbol anglického vlivu) a muž v tvídovém obleku s anglickým buldokem v náručí, který se opovržlivě díval na katolickou baziliku (symbol francouzského vlivu). Psi se na rozdíl od svých páníčků dívají na sebe, protože vycítili, že když se anglofonní a frankofonní obyvatelé spojí, získají více, než ztratí. Pak jsem si dala svoji oblíbenou kávu s vanilkovou příchutí v Timu Hortonsovi, abych trochu rozmrzla, a pak jsem pokračovala na Sainte Catherine, což je nákupní třída, kde jsem si koupila pár věcí od značky Hudson’s Bay, což je nejstarší obchodní společnost v Kanadě, která nakupovala kožešiny od indiánů. Nakonec jsem navštívila Olympijské muzeum, kde byla moc zajímavě zpracovaná historie kanadské účasti na olympijských hrách. Potom mě vyzvedl Sylvain a jeli jsme domů.

V neděli mě Sylvain odvezl do Queebec City, které si zachovalo starší architekturu než Montreal, a v uličkách staré čtvrti jsem si přišla trochu jako při návštěvě Alsaska. Dokoupila jsem zde ještě poslední dárky, na které jsem zapomněla předchozí den. Vystoupala jsem na kopec ke staré tvrzi, která nyní slouží jako hotel. Počasí bylo ten den opravdu nepříjemné, mrzlo, hustě sněžilo a foukal studený vítr. A protože venku se nedalo být déle jak dvacet minut, šla jsem do muzea, kde zrovna probíhala velká výstava o Londýně, a kromě ní zde bylo také několik expozic o indiánech, původních obyvatelích, kteří byli utlačeni evropskými přistěhovalci, kteří velmi potlačili jejich tradiční způsob života, a indiánská kultura je tím zasažena dodnes.

Odjezd

Můj poslední den ve škole byl hodně emotivní. Loučila jsem se se všemi mými zdejšími kamarády a učiteli. Miss V. mi na rozloučenou koupila dort, který jsme ještě s několika dalšími kamarády snědli.

Zhruba měsíc před odjezdem mě zachvátila panika, protože jsem si uvědomila, že věci, které se mi za těch pár měsíců nahromadily, se v žádném případě nemohou vejít do mého kufru velikostí, natož aby vážily méně než dvacet tři kilogramů, které mi nakazovala letecká společnost. Nejdřív jsem to chtěla vyřešit tím, že bych je poslala poštou, ale vzhledem k tomu, že by šly až dva měsíce a cena by byla srovnatelná s poplatkem za druhý kufr, rozhodla jsem se, že si koupím ještě jeden příruční kufr a budu tedy platit jen za nadváhu toho velkého. Byla jsem už docela zoufalá a vyčerpaná na vymýšlení nějakého složitějšího plánu nebo nedej bože, selekce některých věcí, jako například možnost zbavit se mé halloweenské fialové paruky, nepřipadala v úvahu. Ten druhý kufr mi nakonec poskytla Odette – dala mi svůj starý, se kterým sama procestovala všechny možné konference v různých koutech světa.

Věci se mi podařilo vecpat do těch dvou kufrů ani nevím jak. A byla jsem srovnaná s tím, že za ten větší budu něco připlácet. Na letišti nám paní za přepážkou sdělila, že pokud zvládneme věci z velkého kufru přeskládat do mého batohu a toho menšího kufru tak, aby neměl víc než těch dvacet tři kilo, vezmou mi druhý kufr zadarmo do podpalubí. Odette si vyhrnula rukávy kabátu a řekla, že to půjde. A nějakým zázrakem to opravdu šlo.

Let z Montrealu do Paříže jsem měla v plánu prospat, abych si pak jednodušeji navykla na domácí časové pásmo, ale usnout se mi nedařilo a místo toho jsem většinu času koukala na seriály nebo se dívala z okénka do tmy a přemýšlela, co se Teď vlastně půl roku dělo.

Na přestupu v Paříži nastal problém. Za přepážkami u odbavení nebyli lidé, kterým bych mohla vysvětlit svou situaci, ale kufry se tam odevzdávaly na pás s lístečkem vytisknutým u počítače, kterému jsem dohodu z Kanady přetlumočit nemohla. Nakonec mi pomohla nějaká paní, která mi naúčtovala za druhý kufr do podpalubí třicet pět euro, a já si mohla oddychnout. K bráně, ze které jsem měla odlétat, jsem dorazila o více než hodinu dřív. Za chvíli se začala utvářet fronta a já se do ní poté, co trochu opadla, postavila taky. V momentě, kdy jsem pracovníkovi za přepážkou ukázala letenku, podíval se nejdřív na mě, pak za sebe na ceduli s velkým červeným nápisem „MILANO“ a sdělil mi, že tohle ještě není moje letadlo.

Když už jsem za hodinu stála ve správné frontě, oslovila mě jedna starší muslimka, už si ani nevzpomínám proč, ale daly jsme se do řeči a vyprávěla mi, že má Česko moc ráda a že v nemocnici v Saudské Arábii, kde pracuje, jsou její nejmilejší kolegové dva Češi. Pak chválila lázně v Karlových Varech a na závěr dodala, že v Česku lidé mnohem méně řeší její šátek než třeba ve Francii. Pochopitelně mi tím vyrazila dech, ale ne, že by se to neposlouchalo dobře.

Na letišti v Praze mě pak přivítali rodiče a doma pak rozmražená vánoční rybí polévka od babičky. A další den mě kamarádka přivítala chlebem a kilovým balíčkem soli.

Závěrem

Než jsem odjížděla, nemohla jsem tušit, co mě čeká. Samozřejmě, slyšela nebo četla jsem zkušenosti jiných studentů, kteří se výměnných programů zúčastnili, ale když jsem do Kanady přijela, po pár týdnech mi došlo, že moje vlastní výměna bude úplně jiná než výměna kohokoliv jiného. Všechny výměny mají sice společné rysy, ale přesto je každá úplně jiná.

Zpětně můžu říct, že moje výměna měla lehký průběh, přestože to vždy úplně jednoduché nebylo a já se občas nemohla dočkat okamžiku, kdy budu zpátky v Praze. Paradoxně za několik dní po návratu do Prahy jsem si nepřála nic jiného než být zpátky v Kanadě.

Můžu tedy s jistotou říct, že odjet na výměnu bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělala, protože bez ohledu na to, že návrat byl a vlastně pořád je trochu těžší, než jsem očekávala, v žádném případě toho nelituji a vážím si věcí, které mě to naučilo.

 

Během posledního březnového týdne se uskutečnila druhá část našeho výměnného pobytu s Německem, přesněji se studenty z gymnázia ve Wolmirstedtu. V této části odjeli čeští studenti na týdenní pobyt k těm německým, a tak se otočily role v porovnání s první částí výměnného pobytu. Tentokrát to byli čeští studenti, kteří měli obavy, že v německých rodinách nebudou rozumět a že do rodiny nezapadnou. Tyto pochmurné myšlenky se však hned první den programu ukázaly jako mylné.

První den, tedy v neděli 24. 3. 2019, jsme se sešli na Hlavním nádraží v Praze, odkud jsme jeli vlakem do Magdeburgu. Na místním nádraží si nás už vyzvedli rodiče německých studentů, u kterých jsme strávili následujících pět dní. Plní očekávání a nervozity jsme se rozešli do našich nových rodin. V neděli jsme neměli žádný speciální společný program, jelikož jsme byli hodně unavení ze šestihodinové cesty vlakem. Zbytek dne jsme strávili v našich nových rodinách, kde jsme se seznamovali a snažili se o konverzaci. Dle mého názoru jsme již od prvního dne do rodin zapadli.

Druhý den jsme věnovali návštěvě školy našich kamarádů z Německa, která se nachází ve Wolmirstedtu. Společně jsme se prošli prostorami školy, nahlédli jsme například do odborné učebny chemie nebo do školní auly, která nás překvapila svou velikostí. Pak jsme se každý se „svým Němcem“ zúčastnili dvou hodin výuky.

Odpoledne jsme měli za úkol rozdělit se do skupinek po čtyřech (vždy dva Němci a dva Češi) a projít si celý Wolmirstedt. Po cestě jsme měli plnit různé neobvyklé úkoly, jako například vyfotit se s občanem Wolmirtedtu. Výsledky našich úkolů jsme představili ostatním studentům ve čtvrtek při zhodnocení celého programu. Na večer nám Němci připravili překvapení v podobě laser game, kterou jsme si všichni náramně užili.

V úterý jsme společně vyrazili do hlavního města Německa, do Berlína. Zde jsme se prošli centrem města a poté jsme si projeli Berlín turistickým autobusem. Jeli jsme také nejrychlejším výtahem na světě, jenž nás dovezl na věž, ze které jsou za slunečného počasí krásné výhledy na celé město. Bohužel kvůli deštivému počasí byla horší viditelnost, přesto se nám naskytl výhled na velkou část města. V neposlední řadě jsme měli čas navštívit velmi známý Primark, kde jsme si mohli leccos koupit. V Berlíně jsme strávili celý den a domů jsme se vrátili až později večer.

Ve středu jsme navštívili nedaleké město aut ve Wolfsburgu, kde jsme měli individuální prohlídku celého parku s mnoha vystavěnými auty. Měli jsme objednanou prohlídku v továrně, kde se vlastně tyto automobily vyrábějí. Prohlídka byla velmi zajímavá a byla doplněna zajímavými fakty o výrobě aut, o kterých nikdo z nás předtím nevěděl. Nakonec jsme měli možnost nakoupit si ve Fashion aréně. Do našich náhradních rodin jsme dorazili až později odpoledne. Zbytek dne jsme strávili s naší náhradní rodinou.

Ve čtvrtek jsme zakončili celý pobyt opět ve škole ve Wolmirstedtu. Zde jsme vyhodnotili výsledky pondělní hry a zhodnotili přínosy celého programu. Zajímavý a přínosný byl také dvouhodinový jazykový kurz, který si pro nás připravil německý pan profesor.

V odpoledních hodinách jsme jeli vlakem do Magdeburgu, kde jsme procházkou navštívili nejzajímavější místa. Průvodce nám dělali sami naši němečtí kamarádi, kteří jezdí často do Magdeburgu nakupovat a za zábavou. Ve večerních hodinách jsme si všichni na rozloučenou zahráli bowling, u kterého jsme se náramně pobavili.

V pátek jsme se sešli v Magdeburgu v 10:00 na vlakovém nádraží, odkud jsme jeli zpátky do Prahy.

Myslím si, že se celý výměnný pobyt velmi povedl. Ve druhé části jsme opravdu museli mluvit pouze německy, a tak jsme si mohli tento jazyk výrazně zlepšit. Velké díky patří nejenom rodinám v Německu, kde o nás bylo postaráno, ale i profesorkám Tupé a Vobořilové, které celý výměnný pobyt organizovaly a podílely se výraznou částí na jeho programu. V neposlední řadě jsme blíže poznali nové kamarády z Německa a úplně jiný život, než máme tady v České republice. Obě části výměnného pobytu se velmi povedly a s jistotou již nyní můžu říct sám za sebe, že pokud bude ještě možnost zúčastnit se podobné akce, určitě a velmi rád se zúčastním.

Jan Petránský,
K5A

wolmirstedt 1
wolmirstedt 2

V září 2018 se mi od profesorky Ivany Maršálkové do rukou dostaly informace o odborné stáži na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, 24 hodin s FF UK 2018. Tato mě zaujala především proto, že si stále nejsem jistá, kde bych chtěla po maturitě dále studovat. Při rozhodování, na kterou katedru (nebo ústav) se půjdu podívat, jsem chvíli tápala, ale nakonec mě nejvíce zaujal Ústav filozofie a religionistiky, který má hlavní sídlo na náměstí Jana Palacha. Zaměřuje se na studium filozofického myšlení v historických a systematických souvislostech. V rámci filozofie se tím pádem dozvíte vše o politické filozofii, logice, etice a dalších. Mimo jiné výuka zahrnuje i bádání po kořenech filozofie ve starověkém Řecku a jiných kulturách. V religionistickém odvětví se můžete zabývat obecnou reflexí náboženství z pohledu antropologie a sociologie, poté můžete navštěvovat především přednášky o základech různých náboženství. Protože obě odvětví spadají pod jeden ústav, významně se prolínají, jde hlavně o filozofii náboženství a religionistiku z pohledu filozofie.

Vše se zrealizovalo v prosinci 2018. Já jsem byla na Ústavu filozofie a religionistiky, a to ještě s dalšími dvěma studenty. Po krátké úvodní přednášce o tom, jak bude naše stáž na fakultě vypadat, jsem byla plná nadšení a hned druhý den jsem se vydala na přednášku filozofie ve společenském základu, která se obecně považuje za nejjednodušší, zvlášť pro laiky. Tématem byla Filosofie antického náboženství, na kterou jsem posléze šla ještě několikrát. Přednášející hovořila o Plotínovi, antickém filozofovi a následovníkovi Platóna. Dále mě zaujaly přednášky na téma Judaismus. Ty mi připadaly na první pohled daleko pochopitelnější než třeba Náboženství Etrusků (o kterém já nevím zhola nic). Jednou jsem šla na přednášku Psychologie náboženství a na jednu přednášku v angličtině, která pro mě byla z jazykového hlediska poměrně náročná.

Hodně mě překvapilo, že program byl daleko velice volný a nikdo nekontroloval, zdali jste tam opravdu byli 24 hodin. Ono to dávalo smysl, když jsem se dozvěděla, že na přednáškách (nikoliv na seminářích) nikdo nekontroluje, kolik tam je lidí a jestli vůbec na UK studují. Prostě a jednoduše tam může přijít kdokoliv, kdo má zájem. Rozhodně bych doporučila stáž každému, kdo váhá, jestli se má na FF UK hlásit. Mohlo by to značně pomoci. Já rozhodnuta stále ještě nejsem, nicméně jsem si to velmi užila a považuji čas, který jsem tam strávila, za velmi dobře využitý. Uvažuji o tom, že příští rok, bude-li tato možnost, půjdu na fakultu znovu.

Barbora Rakovská, S6B