Blíží se svátky, pocit, že jsem na něco zapomněla a že nic nestíhám, se stupňuje. Dny jsou krátké, ale zároveň se teď, před prázdninami, neuvěřitelně vlečou. Je pondělí, mám do 16.10, uf, přežila jsem, dokonce jsme se septimou i v tuto chvíli udělali kus společné práce! Ještě musím něco zařídit a pak domů… vlastně ne. Vždyť máme pozvání od školního sboru Cantus Infirmus na koncert v katedrálním chrámu sv. Vavřince.

Stíhám? Stíhám. Tramvaj, pak lanovka na Petřín. Vše by mělo navazovat, budu tam včas. Ale nemám štěstí, řidič tramvaje vykazuje neukázněného cestujícího, nabírá zpoždění, lanovka odjede beze mne. Vystupuji a beru kopec na Petřín téměř poklusem. Sice mám malé zpoždění, ale koncert ještě nezačal. Vstupuji do kouzelného svatostánku, sedám do vymrzlé lavice. Trochu se sama sebe ptám, zda to při mé zimomřivosti zvládnu. Bez obav. Ve chvíli, kdy začal sbor zpívat a díky velmi příjemnému moderování koncertu paní profesorkou Kreuzziegerovou, jsem zapomněla na všechny strasti a naladila se svátečně. Stres není, je jen vidina něčeho pěkného, vznešeného. Moc jsem si koncert užila a těžila jsem z něj i v následujících dnech.

Moc děkuji za pěkný zážitek jak pěveckému sboru, tak paní profesorce Kreuzziegerové. Jsem ráda, že takové studenty na škole máme a sboru přeji, ať se vše daří a hlavně, ať tím, co dokážou, dělají radost nejen sobě, ale i nám.

K. Babická