Letos na podzim jsme opět vyrazili do divadla a já jsem požádala Filipa Kořínka, aby vám zprostředkoval své zážitky. Doufám, že vás pobaví!
Zuzana Kz
Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách
Žijeme v uspěchané době. Tato myšlenka se nese celou hrou a je vlastně tím původním zřídlem myšlenky, vedoucí až ke zkomprimování všech Shakespearových her do pouhých sto dvaceti minut. Tato hra, původně napsaná třemi americkými autory a až později přeložena do češtiny, se o to alespoň pokouší. Tři herci v černém, kteří částečně parafrázují filmovou sérii Muži v černém a zároveň prodavače teleshoppingových „výrobků“ firmy WS International. Zlaté iniciály WS zde ovšem představují zřejmě něco poněkud odlišného. Každopádně se jedná o mnohovrstevnou divadelní inscenaci, plnou humoru téměř pro každého. Od přímého až primitivního humoru, k tomu intelektuálnímu a historickému. Herci Divadla v Dlouhé (Táborský, Vondráček, Matějka) se však s tímto postmoderním výtvorem popasovali velice úspěšně.
Komunikace s divákem je jedním z hlavních stavebních kamenů hry. Od první chvíle divák pociťuje, jak je s ním manipulováno. Je to komediální vystoupení a hercům se opravdu daří publikum pobavit, i přes místy poněkud otřepaný humor. Herci se přímo obrací do hlediště, mluví s diváky, zapojují je do hry přes hlasování, nechávají si od nich vypomoci s rekvizitami a obrací pozornost diváků k nim samotným. Díky této manipulaci se divák směje, i když vtip je občas dopředu snadno předvídatelný. Na druhou stranu, je zde mnoho historických narážek (ať už na samotného Shakespeara nebo na rozkol mezi Českem a Slovenskem). Což znamená, že i divák prahnoucí po hloubce a tématech k zamyšlení si zde přijde na své. Příkladem budiž existenciální monolog herce, který má za úkol pobavit lidi, ačkoli se třeba sám nebaví. V duchu postmodernismu je vážnost situace v kontrastu s hercovým komickým nosem a dvěma zbylými herci s dalšími klaunskými pomůckami, kteří chápavě přikyvují jeho monologu. Divák se směje od začátku do konce, ačkoliv si uvědomuje vážnost monologu a také manipulaci – vždyť se zde celou dobu hovoří o tom, jak je třeba diváka rozesmát. Podobných scén, vybočujících z původního Shakespearovského tématu, je zde plno a často se stává, že se zacyklí a znásobí tak svůj účinek.
Osobně jsem šel do divadla již s myšlenkou, že půjde o komicky pojatou poctu Williamu Shakespearovi, a byl jsem připraven na leccos. Ze začátku mě velice pobavila narážka na velice aktuální téma „jak to ty k*y zk*ly,“ i když dle mého názoru zde vůbec nebylo zapotřebí pozdější vysvětlení. Samozřejmě mne také zaujala divácky velmi populární rapovaná verze Othela, která je, v Táborského podání pravou hereckou etudou, ovšem parafráze Troila a Kressidy formou teletubbies byla také naprosto dokonalá. Občas mě trochu mrzelo, když byl humor příliš prostý a primitivní, protože ze hry vyplývá, že autoři dokážou víc, ale vím, že mísení různých druhů humoru slouží k zaujmutí co největšího počtu lidí. Velice vtipné mi také připadaly různé poznámky ve slovenštině a celý slovenský komentář k „hokejovému utkání o korunu Anglie,“ který dával vzpomenout na sportovní zpravodajství minulého režimu.
Viděl jsem už několik různých seriózních Shakespearových děl, i těch měně seriózních a tato hra se jim svou kvalitou a hereckým zpracováním může téměř rovnat i přes diametrální odlišnost žánru a pojetí. A navíc ušetříte dobrých čtrnáct tisíc korun, víc než sto hodin času a můžete si koupit svého vlastního renesančního sádrového Williama Shakespeara v trpasličím podání vhodného pro každou zahrádku. Ačkoliv se nejedná o žádnou „divadelní ústřici,“ dokáže hra zaujmout a pobavit velký počet různých diváků. Velice povedené.
Filip Kořínek, O8B