Dnešní snídaně si zachovala úrověň té včerejší, po které jsme ale již museli hotel opustit. Cesta autobusem do města Chioggia začala blahopřáním k narozeninám paní profesorce Bucci. Zbytek cesty nám pak zpříjemňoval hudební doprovod ze zadních sedaček.

Chioggia nese přezdívku malé Benátky, ovšem podle místních jsou Benátky pouze velká Chioggia. Městem protéká sice méně kanálů a proplouvá méně lodí, zato však není přeplněné turisty. Chioggia je spojená s Carlem Gioldonim a jeho Popraskem na laguně. V přístavním městečku jsme trávili čas oběda, což pro některé znamenalo zakusit plody místního moře. Jakmile skončil rozchod, čekalo nás nemilé překvapení. Dveře katedrály se neotevřely, a plánovaly tak zůstat až do pěti hodin na mši. Nastala tak mezera v programu, akorát na zmrzlinu a kávu a pak hurá do autobusu.

Následoval přejezd do Aquileii. Tady nás nadchla bazilika s úchvatnými mozaikami. Nejstarší mozaiky však ve středověku překryli, takže je naše oko mohlo spatřit jen díky pilné práci archeologů. Při prohlídce jsme museli mít nasazená sluchátka, od kterých se museli vrátit pytlíček.

Poté jsme prošli městem až k našemu ubytování, kde jsme zanechali zavazadla a vydali se na večeři do sousedního města. Nakoupivše cestou potraviny v supermarketu, těsně po západu slunce a po manévrech na kruhovém objezdu jsme dorazili do Grada. Zde nás uchvátila nejen atmosféra u moře, když nebe hrálo všemi barvami, ale i krásná architektura. Dojem kazili pouze všudypřítomní komáři. V nočním městečku vyhrávala živá hudba a restaurace praskaly ve švech, krásné ovšem bylo jen tak se i procházet. S městem jsme se rozloučili opět z kruhového objezdu, jehož opětovné obkroužení nám po našem naléhaní pan řidič dopřál a pak nás již přivítaly pokoje.

Letošní biologický kurz byl tak trochu výroční. Patnáctý. Ačkoli jezdíme každý rok někam jinam, vyrazili jsme letos do Podyjí, ve kterém jsme už byli v minulosti dvakrát. Ale účastníci těchto předešlých biokurzů v Podyjí už jsou ve věku vysokoškoláků, nebo dokonce už mají po vysoké škole. Národní park Podyjí a celá oblast stojí za opakovanou návštěvu. Doufali jsme, že tentokrát biokurz neproprší. Povedlo se. Počasí bylo tak akorát, aby mohly proběhnout všechny plánované programy, které byly vázány na pobyt venku a příznivé počasí.

Ornitologové nachytali a okroužkovali přes 300 ptáků. Nejcennějšími úlovky byli lelek, sýček a vlha. Místní rybníky jsou sice chovné, ale na plankton celkem bohaté, takže binolupy a mikroskopy byly využity naplno.

Botanici z PřF UK Tomáš Urfus a Romana Urfusová zasvětili zájemce nejen do různých zajímavostí týkajících se místní flóry, ale také do vztahů mezi podložím a výskytem rostlin (například výskyt bramboříků vypovídá, že v daném místě je převládající rula vystřídána vápencem). Anička Kálalová nadchla velkou část účastníků pro mineralogii a historickou geologii, třešničkou na dortu bylo hledání granátů na Vranově. Nehledaly se ale jen granáty. Ve vzorku zeminy, kterou přivezl Zdeněk Lerch, se zase pátralo po žraločích zubech z období křídy. Apolena Zounarová se zájemci provedla elektroforézu a sledovala řadu preparátů pod fluorescenčním mikroskopem. Tomáš Jor chytal a určoval vše bezobratlé, co lítalo nebo běhalo či lezlo, a ještě stihl se zájemci srovnávací pitvy bezobratlých. Pouze mykolog Aleš Jirsa byl trochu smutný – houby – na rozdíl od loňského částečně propršelého biokurzu – nerostly. Ale něco málo se našlo, takže na objevování krás hub pod mikroskopem to stačilo. Nechyběla ani tradiční anatomie a fyziologie člověka nad prasečími orgány, ani první pomoc. Nově bylo zařazeno měření s čidly Vernier.

Programů bylo ještě víc, ale zajímavý byl určitě i objekt (Dům svaté Anežky), ve kterém jsme našli útočiště. Patří sdružení SOLA a je ideální pro obdobný typ akcí. Velká vybavená kuchyň, tři společenské místnosti, zastřešená veranda s rozestavěným grilem, kulečník, ping- pong ap. A velmi vstřícný a ochotný správce, pro kterého nic není problém. Biokurz jsme si užili, noví účastníci velmi rychle zapadli mezi ty, kteří jezdí opakovaně. Proč opakovaně? Protože program je sice zdánlivě stejný, ale vždy je něco nového, nebo je program obměněn, nebo je jiný externista a něco zase chybí. A stále je co poznávat. Děkujeme všem externistům za jejich nadšení a ochotu nám předávat kousek toho, co znají. A kam to bude příště?

Následující den jsme začali neméně chutnou snídaní. Po ní nás čekala návštěva rodiště paní profesorky Bucci, Ravenny. Město je proslulé množstvím památek z dob raného křesťanství, mozaikovou výzdobou a kulinářským skvostem, piadinou. Prohlídku jsme započali u mauzolea Gally Placidie, následovala úchvatná podívaná uvnitř katedrály San Vitale. U křtitelnice následoval dvouhodinový rozchod. Někteří zamířili do obchodů se suvenýry, jiní ke stánkům s již zmíněnou piadinou a zbytek se jal prozkoumat zbytek města. Znovu jsme se sešli u hrobu Danta Alighieriho, načež jsme navštívili novou baziliku sv. Apolináře a Theodorichovo mauzoleum. Ačkoliv nás centrum města uchvátilo, všichni jsme se již těšili na průzkum mořské fauny a flóry. Abychom místnímu ekosystému více porozuměli, na vlastní kůži jsme se jali vyzkoušet humiditu a salinitu místní vody. Jakmile jsme se dostatečně vylouhovali, zamířili jsme do blízkého přístavního městečka na večeři. Jakmile jsme naplnili prázdná bříška, naposledy jsme se rozloučili s mořem a hurá na hotel.

Itálie, 7. září, léta páně 2023

Bezesporu příjemným překvapením prvního rána v Itálii byla přítomnost přístroje na přípravu kávy na snídani v našem ubytování. Druhým příjemným překvapením se stal fakt, že nápoj vytékající z útrob tohoto zařízení byl, co se kvality týče, označitelný za neurážející.

Po tomto zjištění a zkonzumování prvního jídla dne byla na řadě cesta do Bologni. Přesun proběhl bez sebemenších komplikací, a my se tak již brzy chránili před žárem italského slunce.

Od autobusu jsme se prošli po hlavní třídě až na náměstí Piazza Maggiore. Zde proběhly dva referáty a měla následovat prohlídka basiliky svatého Petronia. Bohužel se tak ale nestalo, protože zde zavedli nová pravidla, dle kterých vstup studentům není umožněn. Pochopili jsme, že zde ve skupině nepochodíme a radši jsme basiliku navštívili jednotlivě a následně se vydali směrem na dvě věže.

Boloňské (nebo dvě) věže jsou vysoké kamenné stavby v centru a symbol města. Obě jsou viditelně křivé a na vyšší z nich je umožněn vstup. Výhled, který nabízí plošina na vrcholu opravdu stojí za všech 498 schodů, což můžeme z vlastní zkušenosti potvrdit.

Po návštěvě těchto pamětihodností včetně nejstarší univerzity na světě následoval rozchod. Město je krásné a díky spoustě regulí také překvapivě dobře zachovalé.

Okolo páté hodiny odpolední proběhla další z mnohých naloďovacích operací a jeli jsme se ubytovat.

Když jsme byli všichni v pořádku ubytování, vydali jsme se do Faenzi, kde jsme strávili příjemný večer. Toto šedesáti tisícové město nás mile překvapilo svou příjemnou energií, hezkou architekturou a vstřícnými obyvateli.

Den třetí se nachýlil ke konci a my se již těšili na to, co nám přichystá ten čtvrtý.